Blíží se premiéra hry Skleněný zvěřinec. Těšíte se? Jestli nakonec proběhne, tak ano. Proč by neměla proběhnout? Co když nám zase někdo někam spadne. Radši to zaklepu. Ale vypadá to, že tentokrát se diváci dočkají. Se Zdeňkem Duškem jste se potkal už při práci na komedii Svačinka generálů. Jak na ni vzpomínáte? Byla to úžasná spolupráce. Zdeněk má ohromný dar vést citlivě a zároveň přesně herce tam, kde je chce mít. Bylo to tak při Svačince generálů a je to tak i teď při Skleněném zvěřinci. Svačinka generálů dokonce vystoupila na festivalu v Praze, jakožto česká novinka. Ano. Myslím, že se tam diváci hodně bavili, i když jsme zrovna ten večer hráli finále na mistrovství světa v hokeji a v hledišti seděl jen ministr kultury a asi stovka dalších diváků. Ostatní se omluvili. Ještě že jsme ten hokej tenkrát vyhráli. Je práce na hře Skleněný zvěřinec jiná, než u Svačinky generálů? Ano. Je tady především méně herců, takže se režisér detailně věnuje každému gestu, každému kroku, každému pohybu. Zároveň jsme měli víc času si o hře povídat. Třeba v hospodách jsme nad Skleněným zvěřincem strávili spoustu času. Hospody vás inspirují? Docela jo. Je to totiž trochu něco jiného, než v divadle. Nemáte pocit, že jste v práci, ale zároveň pracujete. Přemýšlíte nad významy, nad situacemi. Snažíte se pojmenovat všechny nuance. Rozhovory jsou nezávazné, ale často při nich přijdeme na důležité věci. Pitomé je to jen v tom, že na konci se musí zaplatit. Na co jste tedy přišli? Ze Williams je geniální (smích). Že pořád nechává diváky v napětí. Nikdo neví, co se stane, k jakému dojde zvratu. Všechno vypadá jasně a najednou šup a je to zase jinak. Zároveň nám nabízí hodně trapnosti. A tu já mám na jevišti rád. To všechno Zdeněk Dušek povyšuje na divadelní formu a dodává situacím chytré tečky. Chytré tečky? Co si pod tím mám představit? Umí například vážné věci podávat vtipně a vtipné chvíle najednou zmrazí. Divák pak neví, jestli se má smát nebo naopak. Prozradíte o vaši postavě něco víc? Nezlobte se, ale ne. Nebylo by to pak žádné překvapení. Jen řeknu, že je objeví najednou a hodně zamíchá kartami. Na začátku diváci poznají rodinu, kde je autoritativní matka, postižená dcera a syn, jenž se o celou domácnost stará. A pak dojde k těm nečekaným zvratům. Ještě jsem zapomněl říct, že v té hře zpívám. Diváci, kteří znají mé hudební vlohy vědí, že to bude silný zážitek. Neumíte snad zpívat? Ale umím. Jen se to každému nelíbí. Ale tentokrát Zdeněk Dušek s panem skladatelem vymysleli zajímavý způsob, jak můj zpěv ještě zatraktivnit. Posunuli mi jej totiž do poloh, které jsou nezvládnutelné. Ale i to má svůj záměr. Přípravu inscenace ovlivnilo zranění kolegyně Tihelkové. Vzpomínáte si, kde jste v tu chvíli byl, když se zřítila z jeviště? Opakoval jsem si v šatně text. Najednou někdo přiběhl, že Jaruška spadla a já jsem se smál, že je nemehlo. Další zpráva byla, že má něco s kotníkem, tak jsem se smál ještě víc. Nakonec se volala sanitka, a to mě smích přešel. Báli jste se, co bude? Samozřejmě. Máte rozezkoušenou hru a najednou nic. Konec. Ten večer jsme se z toho přetlaku a nejistoty opili. A to je lidské, ne? Až po několika dnech mi ale došlo, co se skutečně stalo. Že taky možná žádný Skleněný zvěřinec nebude. Ale kolegyně se postupně uzdravovala. No, nebylo to tak jednoznačné. Ten vývoj byl docela dramatický. Chvíli to vypadalo dobře, pak se to s tou její nešťastnou nohou zase zhoršilo, ta nejistota byla nepříjemná. Přesto – opakoval jste si aspoň text? Až po dvou měsících jsem otevřel scénář a hodně mě překvapilo, že jsem si všechno pamatoval. A nejenom text, ale i aranžmá situací. A není to nic snadného. S Terkou Novotnou mám 15 stránkový dialog. To není žádná legrace - naučit se 15 stran textu. Ale všechno v hlavě zůstalo. To je dobré znamení. Takže ta neplánovaná pauza inscenaci pomohla? Vypadá to, že ano. Sám Zdeněk Dušek po první zkoušce říkal, že vůbec nemá pocit, že jsme tři měsíce hru neviděli. Prý to vypadá, že jsme jen odjeli na víkend - nebo tak nějak to říkal. Snad to nezakřiknu, ale jestli to tak půjde dál, diváci se mají na co těšit. Ale publikum má rádši většinou komedie. Skleněný zvěřinec je ale vážný titul. A já se mu vůbec nedivím. Taky se rád směju. Kdo by se rád nesmál, že? Ale musím dopředu říct, že Skleněný zvěřinec by neměla být žádná dusnatá a depresivní inscenace. Naopak. Jaký žánr je bližší vám? Je pravda, že u komedie člověk hned pozná, jestli se mu daří, nebo ne. Když se diváci nesmějí, je něco špatně. U vážných her to tak jednoznačně nepoznáte. Tam jsou ale silné děkovačky. Pokud skončí představení a ozve se frenetický potlesk, je vidět, že se inscenace povedla. Ve Skleněném zvěřinci bude spousta vážných i veselých a komických situací. Co vás čeká potom? Už teď paralelně zkouším hru Modrá, modrá, modrá s režisérem Stránským. Je to komedie z cirkusového prostředí. Myslím, že to má být dokonce česká premiéra. Cirkusové prostředí? Takže se učíte krotit tygry? Ano s panem režisérem je to někdy těžký (smích). Ale teď vážně s kolegou Vaculíkem musíme zvládnout žonglování a jízdu na jednokolce. Náš nový kolega Petr Čagánek bude plivat ohně, jsem zvědavý, co dřív zapálí, jestli oponu nebo svou chlupatou hruď. Bude se balancovat na laně, kouzlit, budou se vrhat nože, ale dál už nebudu prozrazovat. Celá inscenace by mohla být zajímavá. Zrovna včera se kolegové sešli s panem Berouskem, který nám bude pomáhat. Premiéra bude ale až na začátku září.