Antonín Přidal se narodil 13. října 1935 v Prostějově, je ale spjat se Slováckem. Navštěvoval totiž gymnázium v Uherském Hradišti. Po maturitě studoval v letech 1953 až 1958 anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 1982 získal titul PhDr. Po studiu jazyků na brněnské Filozofické fakultě pracoval v 60. letech v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde byl autorem cyklů Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky a Potulky knihami a hudbou, spoluautorem pořadu Nashledanou v sobotu. Z konce 60. let jsou významné zejména jeho rozhlasové hry Všechny moje hlasy a Sudičky.  Od počátku 90. let spolupracoval s Českou televizí. Po listopadu 1989 začal Přidal přednášet na Divadelní fakultě JAMU v Brně (Shakespeare, Jazyk uměleckého díla, Umění dialogu, Média a společnost, Jeviště světa, Velká témata světového dramatu). Následně působil na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (od roku 1991 jako docent a od roku 1993 jako profesor) v ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1998 obdržel novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky a v roce 2007 mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Jeho poslední sbírka básní Zpovědi a odposlechy vyšla v roce 2015. 

Na Antonína Přidala zavzpomínala dramaturgyně Slováckého divadla Iva Šulajová:

          „S profesorem Antonínem Přidalem jsem se poprvé setkala v druhé polovině devadesátých let coby studentka na jeho přednáškách a seminářích vypisovaných na Divadelní fakultě brněnské JAMU. Jeho dechberoucí výklad básnického světa her španělského dramatika Federika Garcíi Lorky je pro mě dodnes nezapomenutelný a Lorca patří k mým nejoblíbenějším dramatikům. Ve Slováckém divadle jsem se pak setkala s dalším velkým milovníkem Lorky – režisérem Igorem Stránským. Společně jsme měli tu čest pracovat na Pláňce/Yermě a Domu Bernardy Alby v Přidalových překladech. Pan profesor se vždy nejen účastnil premiér, ale také přípravných fází zkoušení a zahajovacích zkoušek, na kterých hercům předával tolik motivující poselství o Lorkově době a tvorbě. Setkání to byla vždycky milá a nesmírně lidská. V oblibě mám ale také jeho rozhlasové hry a výbor textů z rozhlasového cyklu Potulky knihami a časem. Rovněž jeho televizní pořady Z očí do očí a Klub Netopýr patřily k mým sledovaným.
          Nezbývá než říct, že odešel člověk s rozsáhlým kulturně-společenským záběrem, a přitom s křehkou duší básníka. Při poslední návštěvě ve SD, při zkoušení Lorkovy hry Dům Bernardy Alby, řekl o hlavním poselství hry: „Ve hře je ukryto jedno významné memento: při stupňované degradaci jednoho člověka druhým, jedné skupiny druhou, může vše explodovat něčím nečekaným, nevypočitatelným a nepředstavitelným; je ošidné a zkázonosné zahrávat si s důstojností lidské bytosti, s její svobodou a loajalitou, s její pokorou a trpělivostí, s nejpřirozenějšími touhami a potřebami, které dělají člověka člověkem. To je srozumitelné a aktuální v každé společnosti na světě, nesvobodné i svobodné.“ O působnosti této charakteristiky obecně věděl jistě překladatel, jenž do revoluce musel překládat pod krycími jmény, své.“

Čest jeho památce!