Přiznám se, že mé první divácké setkání s vaší pohádkou bylo absolventské představení někdejších studentů JAMU – Velká kočičí pohádka podle Karla Čapka. Byl to pro mě především obrovský gejzír nápadů – od oživlých rekvizit, výborných hereckých situací až po hudební aluze, zkrátka podívaná pro děti a jevištní báseň pro dospělé. Řekněte, co vás přivedlo právě k pohádkám? A máte představu, kolik už jich máte „na kontě“?
To nemám! Jsem v tomhletom takový trošku nepořádník. Na Velkou kočičí pohádku ale vzpomínám i já moc ráda, cítila jsem, že se to s tím ročníkem moc povedlo, že tam bylo takové velké souznění a pochopení pro žánr, který jsem chtěla udělat, herci dodávali hodně ze sebe a já jsem měla „z čeho brát“. Když mi potom později bylo nabídnuto, abych ji znovu režírovala, nepřijala jsem, nechtěla jsem si porušit vzpomínku na první spolupráci. Proto jsem od té doby Kočičí pohádku nikde nedělala.

Velká kočičí pohádka (1998):



Než jste se ale dostala k režírování, věnovala jste se nějaké výtvarné profesi…
Na střední škole textilní jsem studovala návrhářství pletenin, ale víc než jim jsem se věnovala grafické tvorbě – dělala jsem plakáty, letáčky a podobně. Z navrhování nakonec ale přece jen něco bylo – když jsem bydlela ve Vizovicích, jezdila jsem do Liptálu (do Lipty Liptál) navrhovat dřevěné hračky. Myslím si, že o to výtvarné cítění, které jsem tam získala a prohloubila si, jsem se potom mohla opřít při studiu divadelní režie.

Co bylo tím impulsem přihlásit se na režii?
Nebyla jsem nějaký příliš sebepředvádivý člověk, ale zabývala jsem se pantomimou, a tam - protože jsem nemusela mluvit (a když jsem si ještě k tomu sundala brýle a nic moc neviděla), jsem se nemusela stydět, a tak jsem se nějakým tím drápkem chytla... Do mého okruhu kamarádů zapadl i Bolek Polívka – a bylo paradoxní, že on z Vizovic přišel do Brna a já v době, kdy jsem s ním začala trošku hrát, jsem se právě naopak přestěhovala z Brna do Vizovic. Takže naše hraní potom už přestalo.

… a šla jste studovat činoherní režii na JAMU a potom …
Ano a byla jsem, myslím, v historii školy teprve třetí student režie rodu ženského. Tenkrát se to moc nepodporovalo. Po absolutoriu jsem nastoupila do Loutkového divadla Radost a zůstala deset let.

Takže jste už programově dělala dětské divadlo…
K dětskému divadlu jsem vždycky inklinovala, navíc jsem pak měla i osobní motivaci, když jsem měla vlastní děti. Ale pojí se to trochu i s politikou, protože mně přišlo, že to dětské divadlo bylo určitě svobodnější. Ono vůbec, co se týká fantazie, je dětské divadlo svobodnější vždycky. Měla jsem po skončení školy různé nabídky. Ale nechtěla jsem režírovat něco, co mi někdo nadiktuje, přestože s tím nesouhlasím.

Pták ve vzduchu, ryba ve vodě (2000):



Na JAMU jste se potom vrátila jako pedagožka a založila nový obor: Výchovnou dramatiku pro Neslyšící…
Už předtím jsem učila na JAMU pantomimu, po roce 1989 jsem se tam vrátila a začala učit pohybovou hereckou výchovu. Když se potom uvažovalo o založení ateliéru pro Neslyšící, oslovil mě tehdejší děkan Josef Kovalčuk (také proto, že jsem s Neslyšícími díky pantomimě už dříve spolupracovala). Myslím, že to byl tehdy velký krok, protože v tehdejším Československu byly pouze dvě střední školy, kde mohli Neslyšící získat maturitu, další vzdělávání se jaksi režimem nepodporovalo. Bylo třeba obor vystavět „na zelené louce“ – vytvářela jsem studijní program, celkovou koncepci oboru. Kvůli tomu jsem se režii několik let nevěnovala, přestože mě to lákalo...

Kolik už máte vychovaných ročníků?
Obor se neotvírá každý rok, ale každé dva roky, nicméně od roku 1992/1993 je to už docela dost.

Foto z inscenací Caprichos (1995), Povídám, znakuji pohádku (1995) a Odyssea (2001):

A když se vrátím k pohádkám – těch už musejí být desítky. Nebo i stovky?
Jsou to desítky. Stovky ne. No, možná kolem stovky by to mohlo být.

Podle čeho si vybíráte náměty?
U pohádek nejsem až tak vybíravá, protože pohádky mám ráda globálně všechny. Větší problémy mívám u jiných titulů, proto si ráda píšu dramatizace próz. Obecně je pro mě vždycky důležité, aby už při čtení ve mně text začal "rezonovat", aby vyvolával otázky, obrazy... A v tom okamžiku přijde i chuť.

Důležitý tedy je příběh, jeho linie, ne už tolik forma jeho zápisu. Chápu-li to dobře, vnímáte příběh výtvarně, zvukově, pohybově, třeba za minimální účasti slov. Vznikala tak i vaše představa Pinocchia?
Říkáte to přesně a já jsem vděčná, že jste se mnou do toho určitého rizika šli, tedy zvláště hercům jsem vděčná, protože si myslím, že to není úplně obvyklý způsob práce.  Ale oni také porozuměli příběhu, věděli, o co mi jde, a šli na té společné cestě se mnou.

Možná přibližme divákům, že se začínalo zkoušet úplně bez textu. Ten teprve na základě zkoušení vznikal. Jak? Dá se to slovy vůbec popsat?
Přemýšlím jak... Zárodkem je vždycky minisituace a to, co bychom jí chtěli vyjádřit. Základním článkem je přitom vždycky herec. On musí té situaci věřit, to znamená, že ji společně budujeme. A jestliže je pro mě hercovo jednání základním článkem, tak mu nemůžu jednání až tak předepisovat, jeho pohyb se musí zrodit, měl by mu být vlastní. To znamená, že musíme opravdu velmi citlivě jít krůček po krůčku, tak, aby herci měli pocit, že tak je to jedině optimální, a pro mě zase, která hlídám ten celek, aby to šlo k tomu jednomu výsledku, k tomu, abychom vyprávěli příběh a neodbíhali třeba do jiné dějové linie.

Je to pro herce, kteří nejsou tak úplně zvyklí na výrazně pohybové divadlo, těžké?
Nerada bych mluvila za druhé, ale já nemám pocit, že by to pro ně bylo těžké. Připadá mi, jako by takhle pracovali stále. Neměli jsme zkoušky, že bychom stagnovali, nebo museli zastavit, protože nevíme, jak dál, pořád tam byla ta chuť pátrat, hledat, zkoušet a nalézat, co je pro tu a tu situaci vhodnější. I když to mají velmi těžké, protože jsou tam dva a celé to táhnou. Ale souhra mezi oběma herci, které jsem si vybrala, je nádherná a někdy až dojímá.

Pinocchio (2010):



Jak se odvíjí děj vašeho Pinocchia?
Musela jsem si stanovit, který motiv z knížky je pro mě nejdůležitější, protože ta kniha jako beletrie je mnohovrstevnatá – také, když bývá námětem filmu, je film celovečerní nebo i dvoudílný. Pro mě bylo důležité to oživlé dřevo; říká se „roste jako dříví v lese“, což vyjadřuje, že není moc vychovaný, nikdo se o něho příliš nestaral, nikdo pro něho neměl cit. A tady díky citu vznikne z dřeva panáček...  Pořád je ale ještě nevycválaným kusem dřeva – avšak díky lásce, kterou k němu má tatínek, díky situacím, do kterých se dostane, se posunuje ve svém vývoji dál a dál, až (tak jako v knížce) se stane chlapcem. Šlo mi tedy o jeho osobní růst a vztah k tatínkovi.

Co není ve slovech, je v gestech nebo třeba v tónech violoncella... Co to přináší dětem?
Pohybové divadlo mám ráda i proto, že každý má sám v sobě klíč, jakým ho čte, to znamená, že nutí k velké spoluúčasti a domýšlení. A myslím si, že i pro děti je vhodné, když se jim všechno nepovídá doslovně, když si musí příběh trochu domýšlet samy.

Pro někoho má příběh Pinocchia možná až moc temných tónů. Jak se na to díváte vy?
Zrovna nedávno jsem narazila na to, jak básník Jan Zahradníček říká, že si myslí, že k dětskému světu patří pohádky s velkými city. To znamená i velkými nástrahami a úskalími. O to, oč je ta zkouška těžší, o to je pak záslužnější to vybojování dobrého konce. Poukazuje na to, že čím jsou city hlubší, tím je pak hlubší katarze na konci. Když se to jakoby příliš učesává – v tom smyslu, že děti by se přece neměly setkat s fenoménem smrti nebo nějakého ublížení – je potom všechno ploché. Život přece taky přináší vlny nahoru a dolů a dítě ho právě takto může bezpečně poznávat. 

Význam pohádky je z tohoto hlediska v životě dítěte obrovský…
Velký! Ono to samozřejmě z tohoto hlediska nevnímá, to si říkáme my dospělí, ale cítí, že došlo k proměně. A tím, že mohlo něco spoluprožít, zakouší to. I to je důvod, proč dělám divadlo pro děti ráda - líbí se mi, že se děti dostanou s rodiči do divadla, že mají společný zážitek, moment vzácné chvilky spolusdílení stejného příběhu, zažívání emocí, k nimž se pak v rozhovoru mohou vrátit, to má obrovský význam.

Živí herci se tu na jevišti potkávají s loutkami. Jaké druhy loutek děti uvidí?
Našla jsem ideálního člověka ve výtvarníkovi Jaroslavu Milfajtovi. Protože pracuje jak pro činohru (a to samozřejmě nemluvím o opeře a baletu), tak i pro loutkové divadlo, rozuměl mým snům o skloubení pohybového divadla s loutkovým a dokázal mi vyjít vstříc. A tak i ty loutky nejsou klasické – není to ani maňásek, ani tradiční marioneta – ale jsou to loutky, které mohou být partnery pro živého člověka. Pinocchio je skutečně poměrně veliký a je výrazný i pro činoherní jeviště. Je to druh loutek, kterým se odborně říká manekýni, a jsou to manekýni s velkou pohyblivostí. Ostatních postav je také poměrně hodně, významnými protihráči jsou např. Kocour a Lišák, bez nich by to nešlo, všechny jsou ztvárňovány pouhými dvěma herci. Dále „hrají“ také zvuky, hudba, která se rodí přímo na jevišti, protože používáme scénické nástroje. Např. Cvrček se  vyjadřuje hrou na housličky a Pinocchio mu rozumí. I zde máme možnost si domýšlet…

Máte vy sama oblíbenou pohádku?
Teď už to tak jednoznačně nemohu říct, ale v dětství jsem měla moc ráda pohádky O bílé kočičce a Žluté mužátko z jedné staré knížky ještě po mamince.

A čtete pohádky?
Ano, stále...

A jaké čtené pohádky vás v poslední době zaujaly?
V souvislosti s prožíváním Vánoc bych chtěla zmínit či připomenout Zahradníčkovy verše Ježíškova košilka. A sleduji literaturu, která vychází – například Pavel Šrut a jeho Lichožrouti, ti mě moc potěšili, ráda čtu knížky Arnošta Goldflama, Petra Nikla, a když odskočím od dětských knih, tak jsem zajásala, že Slovácké divadlo chystá Olgu Tokarczukovou, protože to je moje oblíbená autorka a Denní dům, noční dům je jedna z nejkrásnějších knih, jaké jsem v posledních letech četla. Takže se určitě přijedu podívat.

Děkuji za milý rozhovor a přeji hodně rozdané i přijaté radosti, zdraví a úspěchů v roce 2011!




Kdo je Zoja Mikotová – narodila se v Brně, nejprve pracovala jako výtvarnice, grafička a divadelní technička, poté vystudovala činoherní režii na Divadelní fakultě JAMU (1975–1980), kde se zabývala i metodikou pantomimy. Následujících deset let byla ve stálém angažmá jako režisérka a choreografka v Loutkovém divadle Radost. Jako režisérka hostovala v řadě divadel u nás i v zahraničí (ND Praha, ND v Brně, MD v Brně, MD ve Zlíně, DPB v Ostravě, Divadlo Archa, KD v Hradci Králové, DnR v Banské Bystrici, Teatr H. Ch. Andersena v polském Lublinu, Divadlo Brett ve Vídni, Divadlo v Dlouhé v Praze atd.). Jako choreografka pracovala v Maďarsku, Polsku, Německu, Rakousku a ve Francii. Dlouhodobě se věnuje divadlu pro děti a mládež, velmi významná je její režijní činnost s neslyšícími studenty (Caprichos, Genesis, Odysseia, Sem-Tam, Bajky a sny) i s absolventy VDN (Okna, Divadlo v 7 a půl - Brno; Dům hluchého, Divadlo Archa - Praha; Pojď do mého světa, Divadlo Neslyším - Brno). Na Divadelní fakultě JAMU založila v roce 1992 studijní obor Výchovná dramatika Neslyšících (VDN). Se studenty i s absolventy se zúčastnila mnoha festivalů, workshopů a získala ceny na divadelních festivalech u nás i v zahraničí. V roce 1994 absolvovala studijní pobyt na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu. Přednáší na konferencích a vede tvůrčí dílny. V roce 1997 se habilitovala a v roce 2000 se stala profesorkou pro obor dramatická umění.