Zdeňka Brandejská
"Austenová a překlad"

SD se již delší dobu zaměřuje na uvádění zahraničních dramat v novém anebo přímo pro toto divadlo vyhotoveném překladu. Díky tomu na jeho jevišti poprvé zazněla čeština ve hrách amerických, maďarských, britských, francouzských či ruských autorů. Jedním z "nejčerstvějších" překladů ve SD je dramatizace románu Pýcha a předsudek od Jane Austenové, Jamese Maxwella a Alana Stanforda, kterou pro potřeby českého jazykového prostředí vytvořila Zdeňka Brandejská. S anglistkou, která za své překlady her opakovaně obdržela Cenu Jiřího Levého od Obce překladatelů a dosud se zabývala převážně současnými hrami (Loučení se svobodou od Willyho Russella, Kačena od Stelly Feehilyové anebo teoretické práce o dramatech Toma Stopparda aj.), jsme si povídaly několik hodin po premiéře, a to zejména o Austenové a o překladu klasického textu.

Austenová byla velmi vzdělaná, bystrá a vtipná žena s neuvěřitelným nadáním zhodnotit ve svých románech i tu nejbanálnější životní situaci věcně a přitom humorně. Pravděpodobně i proto je už více než dvě stě let světově proslulou autorkou a její díla jsou pravidelně převáděna do filmové či divadelní podoby. Jak to, že ji české divadlo neobjevilo už dřív?
Tak to opravdu netuším, také mě to překvapilo. Na druhou stranu nejsme v Anglii, kde má Austenová takový dvojí status - je to klasická autorka školních osnov a zároveň vpravdě kultovní a hojně čtená spisovatelka. Zvýšený zájem o její díla tam prý trvá už od konce 19. století, ale pravé šílenství se rozpoutalo až vlivem televizních a filmových adaptací od poloviny devadesátých letech 20. století. Austenová je navíc v anglicky mluvícím světě obchodní značka, která stále dobře prodává. Něco z té módní vlny už dolehlo i k nám, ale určitě ne v takové míře. Tím pojítkem jsou ale snad právě čeští čtenáři, respektive čtenářky, kterých, jak obě tušíme, tu musí být nespočet, jenom o sobě tak nějak zatím nevědí a nemluví spolu - třeba o tom, proč je ta Austenová tak baví. Ve světě a na webu je jich přitom celá armáda, říká se jim "Janeites", což bylo původně myšleno mírně hanlivě (zřejmě podle vzoru Hussites/husité), ale početná fanouškovská komunita Jane Austenové si toto označení brzy vzala za své. Takže inscenace SD by mohla být i takovým pošťouchnutím směrem k divákům a divačkám, aby přiznali barvu. (smích) Ale těch důvodů, na které ses ptala, bude mnohem víc. Pozitivní je, že u nás nejde Austenovou zneužít k předvádění malebné anglické krajiny a katalogu tamních venkovských sídel a zámků, a v divadle už vůbec ne, takže nevyhnutelně dojde na její smysl pro komedii, ironii, styl a bezmála hotové dramatické dialogy.

V divadelních programech SD se občas objevuje spojení "česká premiéra", což znamená, že se jedná o první uvedení zahraniční hry na českém jevišti. Co ale předchází tomu, aby pro konkrétní divadlo vznikl původní překlad, tak jako tomu bylo v případě Pýchy a předsudku?
Tak na začátku jednu dramaturgyni, kterou určitě neznáš, z dlouhé chvíle napadlo, jaké by to bylo, kdyby se tak dávala Jane Austenová na divadle, a jak by se to dalo udělat. Nikdo o ničem nevěděl, než jedna divadelní agentka vypátrala zdařilou dramatizaci Pýchy a předsudku v Irsku, a pak jsem se do toho nějak připletla já a nadšeně na nabídku překladu kývla, protože jsem si v tu chvíli myslela, že se to bude překládat stejně lehce, jako se to čte. (smích) To se úplně nepotvrdilo. Konkrétní divadlo a konkrétní lidé s ním spojení dávají při překládání mnohem konkrétnější představu o budoucí podobě inscenace. Například postavy pana Collinse se v mé představivosti záhy zcela přirozeně chopil Tomáš Šulaj a nedalo se s tím už nic dělat. (smích)

Romány Jane Austenové dosud překládala Eva Kondrysová, ty jsi ale pracovala se "zdramatizovanou Austenovou". Zpozorovala jsi mezi oběma texty nějaké zásadní rozdíly?
Ráda přiznávám, že jsem se snažila co nejuctivěji zachovat některá, zejména věcná a praktická řešení Evy Kondrysové, aby se zachovala určitá kontinuita. Zásadní rozdíl je ale bezpochyby v tom, že ve zdramatizované verzi románu se celá věc s panem Darcym seběhne asi za 165 minut, což se vám v případě četby románu prostě nepodaří, i když obracíte, seč můžete. (smích) Také mám ráda epistolární formu, takže mi přišlo malinko líto, že si Elizabeth s Darcym musí všechno vyříkat divadelně z očí do očí, zatímco v románu se pan Darcy hájí v dopise, kterým poruší společenská pravidla a změní všechno. Byla jsem přesvědčena, že takhle "naživo" hrdince nezbude nic jiného, než omdlít. Ve vaší inscenaci však tento posun oproti románu působí nakonec samozřejmě dramatičtěji a moderněji, než nějaká povinná pieta vůči románu...

Musela ses při překládání potýkat s nějakými "záludnostmi", které jsi překonala, a jsi na ně pyšná?
Záludná mi přijde samotná Austenová a ironický tón jejího psaní, který mi při opakovaném čtení připadá čím dál patrnější a troufalejší. V samotné dramatizaci je spousta vypointovaných výměn a vzájemného popichování mezi postavami. Těší mě, pokud se některým podaří doputovat od Jane Austenové přes dramatizaci, překlad a jevištní ztvárnění až k divákům. Konkrétní příklad mě nenapadá, ale jak už jsem naznačila, poměrně záhy se vyloupl pan Collins a jeho namlouvací scéna.

Britský lingvista David Crystal ve svém filmovém lektorátu na letošním semináři britského filmu hovořil o rozdílech ve významu některých slov z románů Jane Austenové ve vztahu k významu stejně znějícího slova v současné angličtině. Mimo jiné se vyjadřoval např. i k principu oslovování a titulování osob ve zmíněné době. Co všechno obnáší překládání děl mimo naši současnost?
V případě dramatizace Austenové tento problém už z velké části řeší převod románu do dramatické formy - jejími autory jsou divadelníci, kteří mysleli na konkrétní divadla a tvůrce. Dramatizace tak obsahuje jen to, co považovali pro anglickou a irskou současnost za účinné a účelné. Ale jazyk autorky zachovali, takže je asi na místě obezřetnost a dobrý slovník, který nabízí i náhled do historie užívání jednotlivých slov. Syntax Jane Austenové není z nejjednodušších, ve výsledku má však působit co nejlehčeji a nejjiskrněji. To jsou náročné úkoly. V překladu jsem se snažila zachovat určitou patinu jazyka, oživit polozapomenutá slova, aby se i divák jako by rozpomínal na jakýsi dávný jazyk a usnadnil se tak jeho vstup do světa hry.

Ve SD se prezentují první překlady zavedených překladatelů jako je Jiří Josek (Othello, Král Richard III., Song pro dva), Tatiana Dimitrová (Modrá, modrá, modrá), Jitka Sloupová (To pravé) anebo Alena Morávková (Maškaráda (verze Arbenin)). Tvoji generaci zastupuje Kateřina Neveu (Svačinka generálů). Máš v překladatelském světě nějaký vzor nebo přímo text, který považuješ za hodný následování?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela a myslím, že v překladu ani na nějakou inspiraci není moc prostoru, protože překlad by měl být hlavně služba originálu. Navíc každý text, a možná zvlášť ten zhuštěný divadelní, je tak trochu svět sám pro sebe a klade si své specifické požadavky.

Zabýváš se současnou dramatikou, vedla jsi i překladatelskou dílnu irského dramatu. Znamená to, že oproti jazyku např. Austenové preferuješ současnou mluvu anebo tě zajímají současná témata víc?
Vůbec ne. Baví mě texty, které jsou jazykově výrazněji stylizované, a to může být Austenová i současné drama z prostředí velkoměstské mládeže.

Jak se ti líbila inscenace SD, a to i z hlediska tvé profese?
Obstojná, řekla bych... (smích)

Za podnětný a po "Darcyovsku" zakončený rozhovor děkuje Hana Hložková

(Převzato z Měsíčního letáku SD - leden 2008)