Zdeněk Dušek

"Mám pocit, že energie hereckého souboru mě nabíjí."

Režisér Zdeněk Dušek právě připravuje ve Slováckém divadle první premiéru šedesáté sezóny Slováckého divadla, shodou okolností také českou premiéru, hry s půvabně groteskním názvem Svačinka generálů. Připomeňme, že jeho profesionální dráha režiséra začínala ve Slováckém divadle, kde v roce 1993 režíroval Marivauxovu Hru lásky a náhody. Od té doby už spolupracoval s mnoha divadly, pět let byl v angažmá v Městském divadle Brno, kde vytvořil slavné inscenace americké dramatiky: Millerovu Smrt obchodního cestujícího, Williamsovu Tramvaj do stanice touha. V současné době je režisérem "na volné noze" a kromě divadla se zabývá prací v televizi. Jeho oblíbeným divadelním žánrem nejsou, jak by se mohlo zdát, psychologická dramata, ale vše, co je spojeno se situační komikou - komedie, commedia dell´arte (představení téhož názvu vytvořil s herci různých divadel, např. brněnského Divadla Husa na provázku, a lze je vidět pod hlavičkou Spolku sešlých), groteska, absurdní hra. Tedy žánr, který ve Slováckém divadle na velké scéně dosud chyběl. O jeho spolupráci s naším divadlem, o divadle jako takovém, o Borisi Vianovi i o jeho povedených generálech jsme si povídali jeden předvánoční podvečer.

Vian je znám jako velký mystifikátor, tvůrce nových slov a realit. Jaký je váš vztah k tomuto "patafyzikovi"?
Rozporuplný, protože to, že je mystifikátor a tvůrce nových slov, mi bylo docela dost dlouho skryto. O jeho existenci jsem měl jen mlhavé tušení díky tomu, že kolega v ročníku na JAMU - Bohuslav Němec - dělal jeho hru Budovatelé říše. Když jsem si tehdy tu hru přečetl, připadalo mi to chvílemi směšné, a pak jsem se čím dál víc bál, tak jsem text odložil. Až teď jste přišla vy se Svačinkou generálů.

Vianovy hry se ale ve stylu dost liší od jeho mnohem slavnějších próz. Chtěla jsem se zeptat, jaký máte vztah k nim?
Já jsem z prózy od Viana nic nečetl. Jsem naprosto nepolíben Vianem. Proto jsem se taky tak vztekal, když jsem ho připravoval, protože jsem mu zpočátku nerozuměl.

Co vás tedy přesvědčilo dosud nehranou hru Svačinka generálů dělat a mohl byste ji nějak charakterizovat?
Tak to vám můžu naprosto přesně říct: chtěl jsem dělat v tomto divadle, s lidmi, které částečně znám. Pro mě je divadlo děsná psychická vzpruha. V televizi je všechno hrozně rychlé, to vás vysává, je to jenom řemeslo. V divadle je čas s lidmi mluvit, diskutovat. Vzniká pracovní vztah, ve kterém máte jednotnou myšlenku a za ní jdete. Svačinku jsem zezačátku odmítal a pokoušel jsem se nabízet jiné tituly. Já o sobě vím, že když mi např. muzikant dodá hudbu, tak první moje reakce je odmítavá, protože už mám nějakou představu. A hudba je věc emotivní, není to racionální úvaha. Takže to nehodnotím hned, vezmu si to domů a poslouchám to dva dny. A pak teprve přijdu a řeknu líbí - nelíbí. Už se mi párkrát stalo, že jsem tu hudbu přijal, ačkoliv se mi zezačátku nelíbila. Byla vynikající, a já jsem to nepochopil. Tak jsem také třeba odmítal dělat Smrt obchodního cestujícího, protože jsem byl vzteklej, jak je to hloupý člověk, ten Willy Loman. Pak jsem ale pochopil, že tím, že mě to rozčílilo, mě to vlastně něčím zasáhlo, takže jsem tu inscenaci dělal a dopadla dobře. A protože tohleto o sobě vím - přijal jsem i tohohle Viana, u kterého jsem se natrápil šíleně.

A čím vás tak rozčílil?
Vian mě rozčílil tím, že jsem měl pocit, že to je absolutně nehotová, nepřipravená věc, kterou sepsal za dva dny, a já se tím mám zabývat půl roku svého života, jenom proto, abych mohl režírovat v Uherském Hradišti. Tak jsem z toho byl vzteklej, zuřil jsem a házel jsem textem o zem.

A čím vás tedy nakonec "dostal" - žánrem, myšlenkou?
Tím, že jsem se tím hodně zabýval, četl jsem to i před spaním, aby mozek pracoval i v noci, se mi začaly otvírat situace, které jsou docela směšné, ale v kontrastech s tím, o čem se ve hře jedná, působí vlastně trošku strašidelně. Tenhle rozpor mě nakonec zaujal. A já teď vlastně jenom stavím situace, tak, jak jsou napsané a jak je čtu já. Myšlenka hry je jednoduchá a všichni ji znají: válka je svinstvo a lidi, kteří se jí zabývají, i obecně, jsou podle mého názoru zbyteční.

Ve hře vystupují nadsazené postavy infantilních a neschopných generálů, vedoucích na rozkaz nadřízených válku. Vystupuje tu i předseda vlády, který rozhodnutí o válce vydal. Generálové jsou tedy "nevinní". Celé to připomíná třeba "nevinné" americké vojáky trýznící irácké vězně - také jednali podle rozkazu. Co vy si myslíte o Vianových generálech?
My jsme na první čtené zkoušce mluvili o tom, že bych chtěl obhájit generály. Ale pozor - chtěl bych je obhájit jako osoby zcela nezodpovědné! Ne ve smyslu, že za to nemůžou, oni za to můžou, protože "na tom" dělají - oni posílají lidi na smrt. Jsou tady jenom z toho důvodu, aby se dala masa mravenců, kteří vydělávají na určité kruhy ve společnosti, udržet v pozoru. Z toho důvodu tady jsou a já je nemám proč obhajovat, protože jsem jedním z těch mravenců.

Jste tedy svým názorem spíš pacifista?
Já jsem to o sobě dlouho nevěděl. Jako kluk jsem měl třeba vzduchovku, když vidím zbraň, tak si ji prohlédnu.

Umíte střílet?
Asi jako každý. Nebojím se výstřelu. Ale uvědomil jsem si, že už tím, že se zabývám zbraněni, něco podporuji. I když je to v řádu neškodných koníčků. Amatéři, kteří rekonstruují napoleonské války např., se sice obdivují uniformám a střílejí jen jako, ale už se i obdivují - jak to říct - obdivují se prostě válce. V jistém smyslu podniká každý z nás dennodenně mnoho bojů, o všechno musíme s někým bojovat, ale nemusíme u toho nutně umírat. Generálové mají jaksi právo rozhodovat o životě a smrti, takže se stávají bohy, ale myslím si, že nejsou úplně kompetentní k tomu, aby rozhodovali o mém nebo o vašem životě. Tohle by vám ale asi řekl kterýkoliv romantik. Vian nám otvírá oči v tom, že ta mašinérie je zbytečná a důležitá jenom pro ovládání mas.

V čem je pro vás hra, kterou Vian napsal moderně až vizionářsky v roce 1951, aktuální pro dnešek?
Co je na tom půvabné, je to, že oni ti Vianovi generálové tu válku vlastně nechtějí, protože pro ně to znamená práci. Oni by raději seděli v míru někde za pecí a brali si ty své mírové žoldy a neměli žádné starosti. A když se po nich chce válka, tak vidíme zcela vyplašené lidi, kteří něco organizují, což je svým způsobem roztomilé a trošku to ukazuje i směrem k naší armádě. A hrůzostrašné je na tom to, že tihleti lidé vydávají rozkazy, které mají za následek spoustu krve. Krásná scéna je také ta s předsedou vlády a jeho demagogií. A opět nebudeme objevovat Ameriku: války prostě nevznikají proto, že se nesnášejí národy nebo že někdo zastřelí Ferdinanda. To jsou pouze záminky. Ty války vznikají z ekonomických důvodů. A to se právě v téhle hře ukazuje groteskním způsobem. Je to další věc, kterou mě zaujala.

Prvky grotesky, nadsázky a studentské recese tedy charakterizují žánr hry i vznikající inscenace?
Na rozdíl od "černé komedie", která mísí komické prvky s vážnými, je náš žánr je vysloveně groteskní. Opravdu jde o švandu, o "čurinu", o recesi, která by měla vyznít absurdně.

Prozradíte, jak to bude v této souvislosti s obsazením?
Na mé současné obsazení mě navedla Kateřina Neveu - překladatelka, která hru popsala právě jako studentskou recesi, kde muži hrají ženy a naopak. Navíc jsem chtěl pracovat s vícero ženami tohoto souboru, než umožňoval text. Obsazení hry byl vážně oříšek, měl jsem všude grafy, rozvěšené fotografie herců. Nakonec jsem role obsadil spíš podle charakteru, ne podle pohlaví, takže ženy hrají některé generály, předsedu vlády, a naopak premiérovu sekretářku nebo maminku hraje muž. Nemá to v žádném případě sloužit ke karikatuře, k zesměšnění toho druhého pohlaví, i když to samozřejmě vzbuzuje vnější komický efekt.

Jak se budou na inscenaci podílet další inscenační složky?
Ve Svačince jde především o děj, jakékoliv básnění nebo nálady tu nemají místo. Potřebuji tedy převážně hereckou práci. A tomu by měly být přizpůsobeny i ostatní prostředky: účelově užité, plné herecké světlo, stejně i hudba, kterou mi bude dělat Martin Štědroň, s nímž pracuji už od JAMU a který má zvláštní dar v tom, že dokáže inscenaci jako by pozvednout ještě někam výš - pomůže jí vzlétnout. Na konci inscenace bude výrazně hudebně a pohybově ztvárněná hra "ruská ruleta", kde přijde ke slovu také pro mě veledůležitý člověk - choreograf Rastislav Letenaj, ředitel Tanečného divadla Bralen. Mám ho rád, protože miluje činoherní divadlo, ke kterému moc nemá přístup, a má i dramaturgické cítění, a tudíž skvělé komplexní připomínky k inscenaci jako celku. Ve výtvarnu spolupracuji s Jaroslavem Máčalem, taktéž absolventem JAMU, s nímž jsem dělal svou první profesionální inscenaci v Městském divadle Brno - Turriniho Figara a jenž je kromě scénografa také výborným televizním architektem a designérem, kostýmy vytváří Kateřina Hájková, se kterou jsme spolupracoval v Pardubicích na Robbinsově komediálním hororu Hrobka s vyhlídkou. Na ní je ten nelehký úkol oblékat chlapy jako ženské a naopak.

Jaké bylo vaše první setkání se Slováckým divadlem před více než deseti lety?
Bylo to moje první setkání s profesionálním divadlem - dělal jsem tu své absolventské představení. Přišel jsem tehdy ze školy takový idealistický a nepřipravený na realitu zákulisí. Dosud jsem jednal jen s herci, tady jsem se poprvé učil jednat i s technickými, organizačními a jinými důležitými složkami divadla.

A jak se cítíte v divadle a vůbec v Hradišti dnes?
Divadlo tady má takovou zvláštní atmosféru - chvílemi takový chlad a chvílemi strašná vřelost. Člověk nesmí být tím prvním zaskočen a musí se ohřívat v té vřelosti. Takže mě je tady vlastně dobře, ale to by vám nejspíš řekl každý, kdo občas hostuje. Hodně se to totiž odvíjí od toho, jaký je herecký soubor. Z tohohle souboru jde taková energie, že režisér po zkouškách se ani necítí unavený, naopak mám chvílemi pocit, že jsem jimi nabitý. A Hradiště jako město se mi líbí, mám z něho třeba oproti Zlínu pocit takového duchovna. Je takové "lidičkovské".

Co děláte, když neděláte divadlo? Máte nějakého koníčka?
Mým koníčkem je opravdu divadlo. Já nemám divadlo jako způsob existence jako třeba Vláďa Morávek nebo Zdeněk Petrželka - od nich se to nedá vůbec odloučit, oni divadlem svým způsobem žijí. A mě by to zabilo, mě by to rozcupovalo na padrť. Ve mně každá inscenace strašně dlouho zůstává ještě po skončení práce, a já se od ní potřebuju "odstřihnout". Musím si od divadla vždycky i odpočinout a jít dělat nějakou činnost, která nevyžaduje mozek. A věnovat se rodině. Proto se obdivuju všem, kdo vydrží ve stálém angažmá v divadle a ještě navíc jsou v tom angažmá dobří.

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně úspěchů v novém roce.
Iva Šulajová a Hana Hložková

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Leden 2005)