Jiří Honzírek

Host Slováckého divadla

Milí čtenáři a diváci, listopadovým "hostem Slováckého divadla" je mladý režisér Jiří Honzírek, který na prknech Malé scény odstartuje svoji profesionální kariéru. Jeho "křest ohněm" proběhne prostřednictvím inscenace Léto v Laponsku, která se v Uherském Hradišti uskuteční 6. listopadu 2006 ve světové premiéře. Přestože se Honzírkův debut uskuteční "teprve" letos, je nutné předeslat, že režisér už má na svém kontě slušnou řádku vydařených projektů, které proběhly v rámci jeho studia dramaturgie a režie na JAMU. Jmenujme např. autorskou inscenaci Ulrike Meinhof, kterou napsal společně s Jakubem Režným, Story od Martina Crimpa nebo absolventské představení Jitro kouzelníků dramatika Romana Sikory.

V roce 2004 jsi jako stipendista studoval na prestižní umělecké škole Folkwang Hochschule v Essenu, kde jsi se režijně podílel na projektech podle her Johanna Wolfganga Goetha nebo Heinera Müllera. Tvoje "jamácké" klauzury a inscenace se také často zaměřovaly na současnou germánskou dramatiku. Dalo by se říci, že jsi na ni přímo zatížen. Proč?
Fascinuje mě na ní přímost textů, ve kterých se nechodí "kolem horké kaše". Současní němečtí, rakouští či britští autoři a autorky jednají přímo. Já nemám rád to naše postkomunistické obcházení toho, co se vlastně chce nebo má říct. Německojazyčná dramatika je a vlastně i byla přímá, angažovaná a odvážná. Postavy, které na sebe mluví zpříma a přímo, mi přijdou silnější a hlubší.

Tvoje dosavadní jevištní práce se zaměřovaly na společensko-kritickou tématiku,  zatímco Rudišova a Pýchova hra se zabývá psychologií mezilidských vztahů. Co ty a Léto v Laponsku?
Díky autorům jako Jelineková, Müller a Sikora, kteří zaujímají kritické postoje k soudobé společnosti prostřednictvím velmi specifického až básnického jazyka, jsem ve svých inscenacích pracoval se značnou dávkou stylizace. Vyjma některých školních klauzur, teď v podstatě pracuji poprvé na textu intimním, týkajícím se "nejobyčejnějších" - ale vlastně nejdůležitějších - lidských věcí jako je hledání identity, štěstí, lásky apod., což nabízí jinou práci s hercem. Ty naše postavy více odhalujeme a hlouběji poznáváme. Nehraje se teze, anebo myšlenka, ale buduje se (ne)normální život. Baví mě sledovat a zkoumat, kolik nejrůznějších barev a interpretací může mít každá replika, každá postava, každá situace. Význam je mezi řádky, ne "naprásknutý" přímo natvrdo. A to je zajímavé.

O čem inscenace vypovídá a komu by měla být určena?
Je to obraz dvou generací - dětí a jejich rodičů. Ty dva světy si nemají co říct, ale musí spolu žít. Rudiš s Pýchou ale kladou otázku, je-li nutné spolu žít, je-li nutné se snášet. Myslím, že každý divák bude mít možnost a prostor nalézt na jevišti kus sebe samého a prožít ty situace vlastně jenom "jako". To je fajn, protože konflikt rodičů a dětí tu bude věčně. Taky je to o každodenní povrchnosti a o touze být šťastný, což se týká nás všech.

Jaké jsou tvoje první dojmy ze zkoušení ve Slováckém divadle?
Je to moje první práce v profesionálním divadle a jsem velmi spokojený, protože zde funguje tým lidí, kteří se starají o technické záležitosti a já se můžu věnovat hercům a režii. Klape to parádně, nemusím se zabývat tím, co nemám v popisu práce. Cítím se dobře, jako doma. Z lidí tu jde taková nějaká hřejivost. A taky je super, že herci hrají turnaj ve Styze.

Jak na tebe zapůsobilo Uherské Hradiště?
Moc. O půl třetí odpoledne jde člověk po náměstí a vlastně se dá říct, že nikde nikdo není. To je oproti Praze a Brnu dost změna a já ji velmi vítám. Už mi ty davy lezly na mozek. Mám vlastně "polodovolenou", v létě nebyla, tak je teď tady. (smích)

Co tě čeká po Slováckém divadle?
Se svými spolužáky z JAMU připravuji performance na téma Islám pro pražský klub Roxy a v prostoru brněnského Domu umění budeme zkoušet českou premiéru hry Heinera Müllera nazvanou Popis obrazu.

Za rozhovor děkuje a "zlomvaz" na Malé scéně přeje
Hana Hložková

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Listopad 2006)