Radovan Lipus
"Pýcha a předsudek v Hradišti"

Radovan Lipus by se mohl už léta pyšnit úspěšným televizním cyklem Šumná města, pod kterým je autorsky podepsán společně s architektem Davidem Vávrou, ale se skromností sobě vlastní pracuje i nadále na nových, především divadelních projektech. I když je ve svém oboru vyhledávaným tvůrcem, ve Slováckém divadle hostuje poprvé, tudíž by se slušelo jeho práci alespoň ve stručnosti představit. Na pražské DAMU vystudoval režii, krátce působil v Činoherním klubu a od roku 1992 je v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Věc Makropulos, Romance pro křídlovku, Zlaté rouno, Rychlé frézy, Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství, Hra lásky a náhody, Klasik v pornoshopu, Vůně peněz aneb Turcaret, Matka aj.). Kromě toho hostoval např. v Národním divadle (Arkádie), Komorní scéně Aréna (Průběžná o(s)trava krve, Klub sebevrahů, Neználek podle Stanislavského), Těšínském divadle (Těšínské niebo - Cieszynskie nebe), Moravském divadle Olomouc (Clavijo), Národním divadle Brno (Hra o Janáčkovi), Divadle ABC (Ideální manžel), Divadle na Vinohradech (Vrátila se jednou v noci), Divadle loutek Ostrava (Z deniku Ostravaka) aj., vyučuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a na DAMU, publikuje prózu i fejetony a spoluúčinkuje v komorním pořadu Stesk kavárenského povaleče. Přestože je Radovan Lipus pracovně velmi vytížený, s nadsázkou a humorem se sám nazývá kavárenským povalečem. Rozhovor o zkoušení v Uherském Hradišti, jsme tedy bez předsudků vůči jakémukoliv druhu povalečství uskutečňovali, jak jinak než v kavárnách.

Proslavil jste se díky televiznímu projektu, ale nadále zůstáváte věrný divadlu. Proč?
Lepší odpověď mne pro tuto chvíli nenapadla: Je možné být bez televize. Nelze být bez divadla. Divadlo je architektura okamžiku, tanec emocí, hudba stočená do výkřiku. Jsme: tady, teď, chvíli. Zítra nebudeme. Zítra jsme byli.

Právě připravujete inscenaci Pýcha a předsudek podle legendárního románu Jane Austenové, ke kterému se často přistupuje "s předsudkem", že se jedná o červenou knihovnu. Co Vás přesvědčilo o tom, že by na první pohled více než dvěstě let starý romantický příběh nebylo od věci inscenovat právě dnes?
Zas hledám správná slova. Může za to asi Hložková. Hana. A vůbec ne sama.Všichni herci Slováckého divadla dovedou spolu pronikavě a jurodivě žhnouti. Na jevišti se vznášejí i kroutí, jak je právě třeba v této staré dívčí anglické pouti, která se nás tolik dotýká. Jako vlnami Středozemního moře sahá na Evropu - Afrika. Plná podvědomých stínů, šelestů a zvuků. Plná horka, jako když podáš ruku poprvé té pravé. Plno plujících písmen. A pod nimi? Je dravec!

Jak se muži - režisérovi zkouší hra, v níž jsou hlavními postavami zejména ženy a základním tématem hon na nápadníky a vdavky? Nepřipadne Vám to nudné?
Nuda se ženami? Zhola nemožné! Každá je jiná. Všechny totožné. V dychtění a touze. V očekávání. Teď už půjde "pouze o to" naší vlastní neobratností se neporanit. Kéž dokážeme cit, vtip i přesný osten. Málokdo to zná líp než právě Jane Austen.

Temperamentní až neposední herci a herečky SD leckdy doslova řádí na jevišti. Necítíte se na zkouškách trochu jako pan Bennet, žijící v rodině s manželkou a pěti dcerami?
Doma mám ženy tři. Malé i větší. To sem však nepatří. Důležité je - to tu mám na práci - aby se jako v živoucí rodině cítili diváci. Dá-li Bůh, kéž se to zdaří. Být. Ne se jen tvářit.

Mnozí režiséři se zaměřují na originální jevištní výpověď, ze které je na první pohled "viditelný" jejich osobní názor. Z Vaší inscenační práce je naopak patrné, že se důkladně věnujete hercům. Ve výsledném inscenačním tvaru nakonec vše vypadá tak, že si divák snadno řekne: "Nač tu byl režisér?" Není Vám někdy líto, že právě mravenčí práce s herci zůstává častokrát nedoceněna?
Líto? Proč? Co kdy kdo docení? Trpělivost paní učitelky, která nás v první třídě provedla čísly a písmeny? Bez nich jsme přece ztraceni v tomto proměnlivém světě. A přesto - kolikrát si na ni vzpomenete? Co kdy kdo docení? Jsme tu pro jiné věci než je focení na titulní stránky a víc už nic. Černý dým nakonec stoupá i z barevných pohlednic.

Na co všechno jste pyšný?
Otázka z titulu knihy. Otázka do smetí. Na všechno a na nic. Na práci? Na ženu? Na děti? Co chcete slyšet? Pyšný snad může být ten kdo se vyhne pýše.

Jakým předsudkům jste v minulosti nejčastěji podlehnul a dokážou Vás ještě nějaké ovlivnit?
Po dlouhých vnitřních sporech, zjistil jsem, že podléhám předsudkům, že dokážu odpovídat na otázky v rozhovorech.

Jste milovníkem literatury, architektury, kávy, umíte poutavě vyprávět o historii i divadle a k tomu na veřejnosti vystupujete s přirozenou, až starosvětskou, galantností. I ve Vašich inscenacích se objevuje úcta a obdiv k době, kdy se k sobě lidé chovali vybraně a slušně. Nevím, jestli tušíte, že tím kultivujete i svoje spolupracovníky. Je to z Vaší strany záměr?
Hložková Hano milá, to jste mě upřímně vyděsila! Je to od Vás projev zničující důvěry. Vskutku nemám žádné podobné "záměry". Takových předsudků jsou mraky! Zkuste mi prosím uvěřit: prostě mám ohavný zlozvyk věšet ženám kabáty na věšáky a pouštět je do dveří. To je celé. Obyčejná všední láce. Kdepak já a kultivace!?

Co všechno by se Vám v tuto chvíli vybavilo u spojení "Šumné Uherské Hradiště"?
Město pro dnešek i pro příště.

Za neočekávané básnické odpovědi na otázky směřující téměř k osobní zpovědi
děkuje Hložková Hana,
v tuto chvíli duchapřítomností a vtipem tázaného dokonale rozervána

(Převzato z Měsíčního letáku SD - listopad 2007)