Jan Antonín Pitínský

Bratři na zemi

Rozhovor s režisérem Janem Antonínem Pitínským a choreografem Igorem Dostálkem

V tomto období byste na "prknech" Slováckého divadla zahlédli neobyčejné věci. Režisér Jan Antonín Pitínský a choreograf Igor Dostálek zde zkouší Těsnohlídkovu Lišku Bystroušku. Jistě si položíte otázku, proč by mělo být na přípravě inscenace něco neobyčejného? Dvojice tvůrců téměř tančí a diriguje na scéně "lesní i domácí zvěř" - tedy herecký soubor. Je to nebývalé soužití umělců, kteří se vám ukáží na jevišti, a těch, kteří vašim zrakům zůstanou skryti za divadelní oponou.
Fenomenálního českého režiséra Jana Antonína Pitínského, jehož tvorba vychází ze svébytného poetického vidění křehkosti a krutosti tohoto světa, vám asi nemusíme představovat. Pitínského citové sepjetí s Moravou se projevuje jeho častým hostováním jak v Městském divadle Zlín, tak samozřejmě v našem Slováckém divadle, kde v minulých letech režíroval inscenace Gazdina roba a Bratři Karamazovi. Mimo oblast Slovácka umělecky působí v mnoha českých, ale i slovenských divadlech. V poslední době inscenoval např. Noru (Divadlo v 7 a půl, Brno), Hotel Viktoria (Městské divadlo Zlín), Marišu (Divadlo Andreja Bagara, Nitra), Hvězdy nad Baltimore (Divadlo Husa na provázku, Brno) a Naše furianty (Národní divadlo Praha).
Mladého tvůrce Igora Dostálka asi neznáte, proto vám ho představíme blíže. V roce 1995 absolvoval JAMU v oboru činoherní herectví. Jako žák Huberta Krejčího (pozn. režisér, autor) se již od dob studia věnoval zejména stylizovaným jevištním formám tzn. commedii dell´arte, klaunerii a pantomimě. Ve své práci se inspiruje poznáváním a vstřebáváním východních divadelních žánrů, proto se soustavně věnuje nácviku a uvádění japonských středověkých frašek - kjógenů. V současnosti působí jako moderátor, interpret a režisér v soukromém Radiu Proglas, spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí, je členem divadel: "Na cestě", "Od ucha k uchu" a "Malé divadlo kjógenu". Na JAMU dnes působí také jako pedagog.

V divadle se stále šušká něco o "podivných tancích" a zvláštních pohybových zkouškách, které mají pro inscenaci Lišky Bystroušky obrovský význam. Vše má souvislost s jedním pojmem - kjógen. Co "magického" se na zkušebně vlastně odehrává a jak nám ono "tajemné" slovo vysvětlíte?
ID: Na scéně se zkouší, to je celé tajemství. Nic magického tam není. Ani není nic magického na samotném kjógenu; stejně jako dneska nikoho nepřekvapí, že existuje pojem commedia dell´arte. Je to obyčejná komedie, která má svou dobu vzniku, své publikum, svou historii a svůj prostor. Stejně tak kjógen je komediální žánr spjatý zase s japonskou společností, její hierarchií, její estetikou. Je to komická mezihra obřadního divadla nó a zrovna právě commedii dell´arte se velmi podobá tím, že tam jsou jednoduché anekdoty, které chtějí pobavit; pohyby nejsou ani prostě ilustrativní ani složitě kódované, je to prostě estetizovaný pohyb, který je kupodivu (a to už mluvím z vlastní zkušenosti, protože my ty původní kjógeny 300 let staré v češtině hrajeme v Malém divadle kjógenu) naprosto bezproblémově čitelný pro současného nepoučeného diváka.

A vy jste obdivovatelem japonského divadla? Máte nějakou diváckou zkušenost, která Vás přivedla k rozhodnutí, nechat herce projít "speciálním kjógenovým výcvikem"? Nesouvisí to nějak s osobou Huberta Krejčího?
JAP: S japonským divadlem nemám víceméně žádnou zkušenost, jen právě přes Huberta Krejčího, který dělal asi před deseti lety dílnu kjógenu ve Skalici, kde shodou okolností byl Igor jako herec a Hubert jako učitel. Pak se mně to spojilo trošku nešikovně i s čínským divadlem, myslel jsem si omylem, že jsou tam příbuzné věci... tak jsem si na to vzpomněl a oslovil jsem právě Igora.

Jaká zvířata jsou vám nejbližší a proč?
ID: V životě, nebo na jevišti? Žádnému zvířátku bych nechtěl ublížit, jak v reálném světě stvoření, tak v tom tvoření na jevišti. Tam bylo např. zajímavé, jak jsme našli kjógenem inspirovaný kód pro prase. Mě bude zajímat, jestli diváci bez toho, aniž bychom ukázali prstem, to prase poznají, i když ho v této podobě a těchto zvucích neviděli. No a v reálném životě? Které zvířátko zrovna přiběhne...
JAP: Já mám teď povinnost koupit od Kamily Polívkové loskutáka. To bude první zvířátko, které - možná - obstarám do rodiny. Jinak mám rád zvířátka všecka... A u Těsnohlídka mám nejradši samozřejmě tu temnou jiskru, tu lišku.

Znáte duši zvířat nebo mají vůbec zvířata duši?
JAP: Rádi bychom přesvědčili diváky, že ji mají. Proto fandíme lišce, a ne revírníkovi! Revírníka trpíme a můžeme s ním soucítit, ale nenávidíme ho, a lišce budeme fandit!
ID: Nejsem za sebe pevně přesvědčen, že by zvířata měla duši. Že se duše hledat má, to má ale obrovský smysl. Mají zvířata duši a jsou bratři na zemi? To je dle mého názoru teologická otázka. Na naší inscenaci mě fascinuje, že má smysl tu otázku si položit a tu cestu si projít.

Diváci budou překvapeni podtitulem Příběhy krve - co vás vedlo k tomu, převrátit tematiku "veselé taškařice" na dle vašeho vyjádření "fantaskní nostalgickou tragikomedii"?
JAP: Já nevím, co je to veselá taškařice, to snad si nikdo nemyslel, že když Janáček složil operu, že jde na veselou taškařici. Spíš, že jde na impresivní líbezné žánrové obrázky lesa a zvířátek. "Příběhy krve"... Když to člověk dohlédne do konce, tak je v knize krev přítomna ve všech různých podobách: od dravé lišky a jejích pomstychtivě patologických vražd kohouta, přes komára a permanentní lidskou opilost, až po krev, která je zpěněná v člověku. To vše vyvolává určité neurotické vzpomínky. Tak se mi zdálo, že to, čemu se dá říct krev, tak je i zjeveno, ale i zatajeno; zjeveno tudíž zevnitř z nějaké hloubky lidského neštěstí. Proto myslím, že jsou to "příběhy krve". Musíme říct, že ta Bystrouška je ale žena, že to není žádná liška.

Myslela jsem, že to je spíš humoristický román, tak s tím třeba diváci počítají. Proč jste to převrátil v tu "fantaskní nostalgickou tragikomedii"?
JAP: Já jsem to nepřevrátil, já jsem to tak přečetl. Protože je tam smutek ukrytý skoro všude a v té dramatizaci z toho najednou vyvane, že je to prostě drama, že to všechno není jen tak. A já jsem se na to chtěl podívat tak, aby všechno nebylo jenom tak, aby to něco znamenalo, něco víc než jenom vtipy a úsměvy. Ukazuje se, že nakonec budeme mít pravdu. Myslím, že ani Janáčkova opera není jen veselá - je laděná tu impresionisticky, tu expresionisticky ve jménu erotičnosti a to je taky dost krutá věc.

Diváci se však mohou kromě barvité "říše zvířat" těšit i na oblíbené scény ze života moravské vesnice: pouť, zabijačka atd. Cítíte i v Lišce Bystroušce jakési pokračování zde na Slovácku nastolené linie vesnické tematiky?
JAP: Měla by tam být, protože jsou to lidé venkovští. Bílovice nad Svitavou jsou venkov. Takže tam je to třeštění i jadrnost venkovská, není tam měšťanské taktizování, všechno se říká od srdce; jsou tam obřady, jsou tam typické znaky obyčejného venkovského časoprostoru: hrají se tam kuželky, pije se tam v hospodě, v noci se chodí po polích domů. Prostě je tam přítomno počasí a klimatické změny roku 1920. Jsou tam jakési písničky, tance.

Jak se vám zkouší v příbrněnském nářečí a co za možnosti skýtá tento dialekt?
JAP: Je to složitá cesta, pro herce regionu slováckého, aby se to přesně vystihlo.

Našli bychom důvod, proč jsme to nepředělali do jiného jazyka? Proč jsme to v tomto dialektu nechali?
JAP: Je to krásné, to je všecko. To se nesmí převádět. Znám i režiséry, co by to převedli do slováčtiny, "aby se to přiblížilo".
ID: Na to, že jsou to herci repertoárového divadla, kteří toho mají hodně a jsou zvyklí pracovat více podle norem Stanislavského než jiných divadelních fenoménů, je pro mě jako "choreografa zvěře" právě dialekt jakýmsi pomocným můstkem k tomu, jak přistupovat ke zrodu stylizovaného projevu. Čili pro mě je to maličká pomoc v rovině řeči, i když nevím, jestli to půjde celkově víc cestou malby zvuků, či malby slov nebo čistě stylizovaných zvuků, které vytvoří okamžitě atmosféru lesa.

Těsnohlídek a po něm i Janáček studovali zvukovou stránku lidské i zvířecí řeči. Jakou úlohu bude mít toto v naší inscenaci?
JAP: Celkově to má záležitost hluboce biologickou. To se tam musí samozřejmě ztvárnit. Mně se to líbí jako v rovině stylizovaného skřeku, výkřiku, vzdechnutí, slova atd.

Jak se vám pracuje ve Slováckém divadle?
ID: Je krásné, že ti lidi jdou do inscenace s takovým nasazením, i když jsou unavení, a jsou to pro ně velké neznámé - myslím tento způsob práce, co se mého vkladu týče. Ale jsou z toho radostní. Je to na nich vidět a jsou to schopni i říct. Jsou unaveni, pohybují se neobvyklým způsobem, ale jsou nadšeni. Aspoň mi to říkají a snad mi nelžou.

Jste milovníky domácích zabijaček? Co konkrétně vám nejlépe chutná? O panu režisérovi je známo, že je takový "gastronomický nadšenec". Jaký máte vztah k zabijačce?
JAP: Já bohužel krásný, protože jsem od svých dvou let, co se očička probudila, absolvoval ročně dvě zabijačky, takže jsem to vnímal jako velkolepý obřad.

Vy jste z toho neměl strach?
JAP: Ne, to bylo ještě tak poloritualizované, včetně příchodu hostí a příjezdu řezníka, až po to držení ocasu potom. A nejradši mám JI-TR-NI-CE.
ID: Já jsem neměl příležitost, protože jsem městské dítě. Byl jsem přítomen leda "zabijačce" králíka. To mě fascinovalo - čistě technicky, ale bohužel to bylo v době, když už umřely všechny obřadnosti kolem toho. Kdy byl člověk správcem toho stvoření, a ne jenom tím využivatelem - konzumentem. Naposled jsem měl možnost být na skutečné zabijačce v Srbsku u české menšiny, která tam žije v Banátu. Strašně jsem se těšil, ale prospal jsem ji, protože jsem měl nějakou divadelní dílnu. Kolegyně, která tam byla, říkala, že to bylo oproti těm českým zabijačkám o několik stupňů blíž tomu obřadu. Bylo to o společnosti, ne o vraždě zvířete. Vyprávěla o tom s velkým nadšením a já jsem litoval, že jsem zaspal.

Tak co máte nejradši?
ID: Ále jitrnice.

Děkujeme za rozhovor. Hana Hložková a Iva Šulajová.

(Převzato ze Zpravodaje Uherského Hradiště - Listopad 2004)