Tvář Slováckého divadla
Eva Jiřikovská

"Nápady a inspirace"

Při prvním setkání s Evou Jiřikovskou vás upoutá přirozený půvab jejího pohybu, takže si nejspíš řeknete, že je tanečnicí. Pokud si ale začnete s navenek éterickou, ve skutečnosti však živelnou a vtipnou blondýnkou povídat, zjistíte, že její životní zálibou a i zaměstnáním je především výtvarnictví. O tom, jak se dostala díky tanci a učitelství výtvarné výchovy až do Slováckého divadla a o práci, která ji bytostně naplňuje, jsme si povídali v době, kdy připravovala kostýmy pro film Jméno, odehrávající se v uherskohradišťské věznici.

Jako jedna z mála členů SD jsi rodačkou z Uherského Hradiště. Odmalička jsi byla spojená s místní kulturou a folklórem - tančila jsi v Hradišťánku a dodnes jsi zůstala aktivní členkou Hradišťanu. Dalo by se předpokládat, že jako mnoho členů těchto souborů půjdeš studovat taneční školu, ale ty jsi zvolila Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a tam jsi se věnovala oborům grafika a výtvarná výchova. Čím ti bylo výtvarné umění bližší než tanec a proč jsi se rozhodla právě pro jeho studium?
O studiu tance jsem vůbec neuvažovala, protože jsem byla do svých osmnácti let "poleno". (smích) Tanec se ve mně probudil teprve potom, co mě Lenka Kraváčková nabídla členství v Hradišťanu a já tam prošla jejím tanečním drilem. Postupně jsem se dostávala přes folklórní tance až k těm výrazovým, které jsou více tvořivější a díky tomu mě tančení dodnes velmi baví. Pedagogickou fakultu jsem šla studovat kvůli Jiřímu Salajkovi, který mě učil na gymnáziu a svým přístupem k výtvarnému umění tak nadchl, že jsem svého guru chtěla napodobit. (smích) Na fakultě jsem ale zjistila, že učení pro mě bohužel "není".

Málokdo ví, že jsi v 90. letech ve SD účinkovala v inscenaci Dvůr divů (Quasimodo). Napadlo tě tenkrát, že bys svou profesi mohla spojit s divadlem a jak se tvoje cesta k divadlu vlastně "klikatila"?
Vůbec by mě to nenapadlo. (smích) Při tom, co jsem učila na gymnáziu jsem se snažila zpracovávat nejprve menší scénografické projekty pro taneční studio Laďky Košíkové a pro Hradišťan. Tak si mě nejspíš všimli David Vacke a Iva Šulajová ze SD a přizvali mě k práci na Olze a ďáblovi, pak jsem dělala kostýmy a grafickou propagaci na Othella, a když odcházel interní výtvarník SD, tak mi ředitel Igor Stránský toto místo nabídl. Divadelní práce mi potvrdila, že je pro mě "to pravé".

Na webových stránkách si můžeme přečíst, že jsi scénografkou a výtvarnicí SD. Přestože se jedná o výtvarné obory, ve své práci zastáváš dvě docela odlišné profese. Jako scénografka jsi podepsána pod konkrétními inscenacemi, ve kterých divák může obdivovat tebou navrhnutou scénu či kostýmy, a jako výtvarnice SD vytváříš vizuální obraz divadla v podobě většiny plakátů a programů k inscenacím, v kampaních na předplatné a dalších tiskovinách. Každá z těchto profesí ti něco dává a bere, máš snad některou z nich raději a proč?
Mám je ráda stejně, ale je fakt, že mě asi více baví práce na inscenacích, které mohu vizuálně propojit jedním výtvarným názorem, protože k nim tvořím jak scénografii, tak plakát a program. Např. u Songu pro dva, u kterého se mi poštěstilo být scénografkou a zároveň i grafičkou, můžu mít dobrý pocit z toho, že inscenace je z mé strany výtvarně kompletní.

Tvoje scénografické práce mohli diváci vidět např. v inscenacích Villon F., Modrá, modrá, modrá, Král Richard III., Princezny a loupežníci aneb Zmatky kolem Katky, Klub sebevrahů, Maryša, To pravé aj. Inspiruje tě v tvorbě spíše hra ze současnosti, pohádka, klasický dramatický titul anebo inscenační tým či něco jiného?
Inspiruje mě vše, kde je prostor pro rozvinutí fantazie. Baví mě vytvářet kostýmy např. pro hry, ve kterých nemusím striktně dodržovat historickou dobu, místo dění apod. Samozřejmě, že dodržuji vizi režiséra a jeho týmu, ale pokud mi dávají možnost abych si vše sama výtvarně vymyslela, tak je ta práce svobodnější a nápaditější. Největší inspirací v tomto ohledu mi bylo kostýmování Villona F., Krále Richarda III. a Maryši. Když zmiňuji Maryšu, tak bych měla přiznat, že mě vlastně velmi lákají klasické české tituly, proto jsem byla nadšena, že budeme inscenovat Divou Báru v divadle, a tajně jsem doufala, že bych na ní mohla s J. A. Pitínským spolupracovat, ale to nevyšlo. (smích)

Prozraď čtenářům "kam vlastně chodíš na nápady", které mohou vidět např. ve fantaskních kostýmech ve Villonovi F., v rošťáckých a přitom půvabných pohádkových postavičkách nebo ve svébytné eleganci současné módy např. v Songu pro dva. Jak probíhá tvůrčí proces scénografky Evy Jiřikovské?
Když si čtu hru, tak si začínám představovat, jak by mohl kostým či scéna vypadat. Pak mi ten nápad dlouho "uzrává" v hlavě, rozvíjím ho anebo od něj ustupuji a nakonec se zavřu na týden do klidu pracovny a rozpracovávám výtvarné návrhy. Díky tomu, že jsem interním výtvarníkem SD, což obnáší i to, že dnes znám všechny míry a váhy našich herců nazpaměť (smích), si mohu konkrétněji a možná i "rychleji" uvědomit, jak by soubor v mé představě mohl "fungovat" a co by kterému herci a herečce mohlo nejlépe "sedět". Někdy se také může stát, že původní návrh s hercem musím pozměnit, protože by v něm při hraní měl nejen dobře vypadat, ale také se dobře cítit. Tak jsem např. společně s Terezou Novotnou "hledala" nejlepší kostýmovou verzi pro postavu Catherine de Vausselles.

Přestože máš v průběhu sezóny mnoho práce, snažíš se ve volném čase nadále zabývat grafikou a malbou. Tvůj nedivadelní výtvarný rukopis je zajímavý tématem přírodnin zejména "stonků, stébel a trávy", které mnohým tvým obrazům dominují. Považuješ tuto činnost za až relaxační únik od neklidného světa divadla nebo chceš být stále ve spojení se svou původní klidnou profesí?
Je to víceméně únik do divadelních prázdnin, protože se své zálibě dneska můžu plně věnovat jenom v tomto období. (smích)

A co to tvoje téma přírodnin?
Odjakživa mě baví téma přírodnin, ale také i drobných technicistních prvků. Mám nadšení pro skvrny, "odrabané" zdi, zrezivělé věci, kombinované s jemností trávy, kamenů a půdy. V současné době mám foťák plný snímků elektrických rozvodů v Bulharsku, válečkové výzdoby kancelářských prostor a většiny potrubí v uherskohradišťské věznici, které se klikatí a vytváří poetické tanečnice.

Mezi tvoje aktivity v poslední době patřila účast na Mezinárodním workshopu v Rožmberku, kde jsi měla na starosti skupinu mladých umělců, scénografie Kytice od Bohuslava Martinů, kterou jsi vytvářela pro vystoupení Hradišťanu na Mezinárodním operním festivalu v Litomyšli, účast na výstavě mladých jimomoravských umělců v rámci oslav 250. výročí narození W. A. Mozarta ve Vídni, scénografie a tanec v představení Žákovské vigilie aj. Jaké projekty tě v nejbližší době čekají nejen v SD a kdy se můžeme těšit na tvoji samostatnou výstavu?
"Prázdno. Prázdno bez hranic. Totální nikde. Fatální nic." Právě dnes skončilo natáčení filmu Jméno, které mě velmi naplňovalo, takže je mi trochu smutno. Proto z tebe hned vydoluji texty her k divadelním projektům s režiséry Honzírkem a Macečkem, abych o nich mohla v klidu přemýšlet. (smích) Nejbližší prací ve SD je Předplatné na rok 2008 a mimo divadlo bych měla spolupracovat s ČT na poetickém hraném hudebním dokumentu o a s Jaromírem Nečasem. Samostatná výstava je hudba budoucnosti. Zatím preferuji výstavy kolektivní, protože je z toho větší veselice. (smích)

Za příjemný rozhovor děkuje a mnoho výtvarných úspěchů přeje
Hana Hložková