Tvář Slováckého divadla
Iva Šulajová
"1+2=6 aneb dramaturgické výpočty"
Iva Šulajová je dramaturgyní SD sice už od roku 2000, ale v posledním roce její jméno vidíme např. v programech inscenací nezvykle zřídka. Je to způsobeno tím, jak možná mnozí z vás ví, že se nyní věnuje mateřským povinnostem. Mnozí však budou překvapeni, když jim prozradíme, že i v denním kolotoči kolem jednoroční Elišky zvládla nejen upravit dva komediální texty v text jeden, ale že je opět jako dramaturgyně podepsána pod nejnovější inscenací SD, kterou uvedeme pod názvem 1+2=6 (Jeden a dvě je šest) v české premiéře.
Jelikož se o tvé životní cestě k divadlu a o práci v SD nevedou rozhovory každý den, začněme obligátní otázkou. Jak se stalo, že absolventka divadelní vědy a českého jazyka a literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, která měla před sebou vědeckou budoucnost v oblasti teoretické - o čemž svědčí mimo jiné i prestižní Cena Václava Königsmarka za rok 2004 - přešla "na druhý břeh" a stala se divadelním praktikem?
Stalo se to velmi jednoduše a prostě. Tehdejší dramaturgyně SD byla toho času na mateřské dovolené a dramaturgyně ji zastupující odešla po čase rovněž za rodičovskými povinnostmi. Protože jsem se v tu dobu už v Hradišti nějak vyskytovala, požádal mě ředitel Igor Stránský o spolupráci. Byla to pro mě velká výzva, vědecká a novinářská činnost v Brně mě sice velmi bavila, ale být praktickým divadelním dramaturgem se hned tak po absolutoriu nezadaří, natož před ním (já jsem studium už vlastně dokončovala při práci). Navíc ten "druhý břeh" stál na úplném počátku mé lásky k divadlu: začínala jsem jako baletka přerovského amatérského souboru Dostavník a vystupovala s ním v kabaretech a muzikálech. Propojení obou břehů se mi jeví jako ideální - s teoretickou základnou z Filozofické fakulty a hlavně s kontakty na mnoho překladatelů, kteří se mnou studovali, na jedné straně a s láskou k divadlu na straně druhé se snažím tříbit "čich" na dobré divadelní kusy.
Práce dramaturgyně ve SD obnáší: mimo inteligence a profesních znalostí také vytrvalost, loajálnost, diplomacii, asertivitu apod. Jak bys práci člověka "ukrytého za jevištěm" přiblížila našim čtenářům?
Profesoři nás varovali: dramaturgie je služba... Stav neustálé ostražitosti vůči tématům rezonujícím ve společnosti.... Správný dramaturg by měl denně přečíst dvě hry a sto stran odborného textu...V praxi platí, že tato profese slučuje opravdu mnohé a různorodé činnosti. Nejdůležitější a zastřešující je samozřejmě dramaturgický plán čili výběr jednotlivých titulů do repertoáru a práce na nich (zajištění textu, případně překladu, spolu s režisérem vytvoření dramaturgicko-režijní koncepce neboli "o čem budeme tu hru hrát", protože dnes se interpretace i např. historických her hodně proměňují, výklad hry i charakterů postav hercům na tzv. zahajovací zkoušce, účast při zkouškách, tvorba divadelního programu, ale i např. zajištění autorských práv). Kromě toho všeho dramaturg např. píše různé rozhovory s osobnostmi, tvoří texty na webové stránky divadla, vede archiv divadla atd. Je to nikdy nekončící a nehotová práce, běh na dlouhou trať. Zaručeně nikdy se ale člověk nenudí - s každou hrou vzniká zcela nový svět, jehož zrodu se můžete účastnit.
Ve SD jsi měla možnost spolupracovat s mnoha zajímavými režisérskými osobnostmi např. s Oxanou Smilkovou (Racek, Maškaráda), Janem Antonínem Pitínským (Bratři Karamazovi, Liška Bystrouška), Ladislavem Peškem (Romeo a Julie, Sajns fikšn, Amadeus, To pravé aj.) nebo s Radkem Balašem (Pokrevní bratři, Dohana!). Jaký má vlastně pro dramaturga smysl střetávat se s naprosto odlišnými režijními přístupy a co to obnáší? Není "výhodnější" spolupracovat pouze s jedním režisérem?
To právě souvisí s tím pokaždé novým světem. Divadlo má mnoho tváří. Režisér mívá zpravidla jasný rukopis jako každý jiný tvůrce. Já mám tu výhodu, že už při čtení hry mohu tušit: toto by bylo téma pro toho a toho. Někdy může být člověk samozřejmě překvapen, protože platí - kolik různých režisérů téže hry, tolik různých a zcela odlišných inscenací. Neboť jedině režisér je pravým divadelním autorem. A já myslím, že změna je pro všechny důležitá a přínosná: pro divadlo, herce i pro diváky.
Za jakých okolností se zrodila myšlenka propojit dva divadelní texty anglického komediografa Raye Cooneyho?
Napadlo nás to už dávno tak nějak společnou debatou v dramaturgii. Najít dobrou komedii je totiž vždycky největší oříšek. Hra 1+1=3 (Jeden a jedna jsou tři) byla u nás známá, zatímco její pokračování 3+3=5 (Romance pro internet) bylo novinkou v České republice zatím neuvedenou. Byla by škoda inscenovat tu druhou a připravit diváky o události té první (v Británii toto dilema nehrozí, první hra je obecnou znalostí, na londýnském West Endu se hrála jako nejdéle uváděná inscenace vůbec devět let!). Myšlenka byla na světě - hry zkrátíme a propojíme. Získali jsme exkluzivní svolení od autora i překladatele, a tak vznikla 1+2=6 (Jeden a dvě je šest).
Jak konkrétně vypadá práce na úpravě nebo slučování dvou divadelních her v jednu? V případě situační komedie stojí před dramaturgem přece mnohé "záludnosti"?
Mnoho papírů, záložek, škrtů, vpisků a dlouhé debaty s režisérem. Důležité je zachovat logiku situací, protože v situační komedii jde skutečně všechno ráz na ráz. Zkrátka krásná a dobrodružná práce.
Jakou dramatiku máš ráda, co bys ráda ve SD viděla či uvedla, kdybys měla tu možnost?
To jsou dvě trochu odlišné věci. Jako dramaturg hledám hry pro repertoárové divadlo, ne všechna dramatika, kterou mám ráda, je však pro tento druh divadla vhodná. Na tu je třeba si zajít či spíše zajet na nějakou klubovou scénu. Osobně mám ráda divadlo dramatické, ale i poetické. Jediné, co na jevišti vidím nerada, je příliš mnoho vyprávění (tím však nemyslím časté a oblíbené dramatizace próz). Lákají mě především právě texty současné, a nebo potom ty, které jsou natolik nadčasové, že je lze i v dnešní kvapící době moderně vyložit (a to zdaleka není jenom Shakespeare). Co nebo koho bych uvedla, určitě neprozradím, to je nutno "uschovat" pro naše diváky. Co bych ale ve SD skutečně ráda viděla, je existence otevřené, chcete-li alternativní neboli experimentální Malé scény, takové, která by tvořila inscenace a další pořady pro mladé nebo pro ty, kteří právě na toho Shakespeara moc nechtějí. Je to opět dlouhodobý úkol, ke kterému jsme snad našlápli hrami Mariana Pally, Přemysla Ruta, Rudiše a Pýchy a dalších.
Věrným divákům jistě neuniklo, že v SD působí i tvůj manžel Tomáš Šulaj. Prostředí divadla má leckdy tajemnou atmosféru, přestože se jedná o "normální práci". Jaké to je, když manželé pracují v jedné instituci? Má to výhody nebo nevýhody?
Všechno má své pro a proti. Nám to vyhovuje, my jsme už zvyklí - divadlo je naším každodenním tématem už od zmíněných začátků v přerovském Dostavníku, kde jsme se seznámili, a společně to "vzali přes Brno" až sem. Veselejší stránkou je, že si třeba v běžném hovoru odpovídáme replikami z různých her. Takže kdyby nás někdo poslouchal... Co se nám ale narodila Eliška, "pracujeme" doma čím dál tím méně, a to je, myslím, dobrá a spasitelná tendence. Jinak by se člověk mohl lehce stát divadelním workoholikem. Práce u divadla je však natolik specifická, že by asi málokterý partner "odjinud" měl pochopení pro ty dlouhé hodiny navíc, za kterými navenek ani není "nic vidět".
V inscenaci Na tý louce zelený a v Rackovi si zahrála vaše veselá jezevčice Ája. Myslíš si, že v budoucnu pustíš na jeviště i svoji dceru?
Naše jezevčice divadelní prkna miluje; jak to bude s Eliškou, nevím. Moc praktické povolání to není, ale když bude ona chtít...
A jaké jsou tvoje profesní anebo osobní plány?
Práci na Cooneyho komedii jsem slíbila před více než rokem, kdy jsem ještě nevěděla, do čeho jdu (myslím tím, mateřské povinnosti + práci v divadle). Moc mě to baví, s režisérem Robertem Bellanem už se známe z Blbce k večeři a Vraždiček, je to radostná práce a já si to náležitě užívám. Ale hned po premiéře hupky zpátky na mateřskou dovolenou, i tu si chci totiž užít naplno, protože mateřství je opravdu to nejkrásnější, co mi život dal. Nic dalšího teď neplánuji (kromě toho, že bych chtěla dokončit doktorské studium dramaturgie na JAMU). Ale možná, že se dám některým režisérem zase zlákat...
Za příjemný rozhovor děkuje Hana Hložková
