Všechno je přitroublé, nějak po našem
Jiří P. Kříž
Neúnavný rebel a znamenitý dokumentarista Břetislav Rychlík prožívá i v divadle výjimečné tvůrčí období. Po dvou politických majstrštycích Kohoutově Vítězném únoru u Klicperů v Hradci a Słobodziankově Naší třídě v brněnské Polárce promyšleně a s rozvahou vstoupil do revíru Čechovova Ruska. A hned s Platonovem!
Prvotinu psal mistr světového dramatu už na gymnáziu. To bylo ve druhé polovině 70. let 19. století. Kdyby se měl text hrát celý, vydal by na sedm hodin. Málem se ale nehrál vůbec. Když mu hru poplivala herečka Jermolovová, Čechovovi se obdiv k dámám jevišť stal osudem, opisy Platonova zničil.
Život v bludném kruhu
Zázračně se dochoval původní rukopis, který příbuzní předali k archivaci dvacet let po Antonově smrti. Ve 30. letech uvedli Platonova ve Francii a Itálii, poprvé rusky ho hráli až v roce 1957. Ve Slovníku světových literárních děl ho obešel i Vladimír Macura. Hrají se u nás ale překlady Jaromíra Vavroše nebo Ivana Wernische.
Ten druhý je samozřejmě bližší Rychlíkovi, jehož Platonov má po trápení s krácením textu i tak bezmála tři hodiny. Divák se ale nenudí ani vteřinu.
Režisérovi se podařilo zdůraznit, co Čechova trápilo: Věčná nehybnost ruské společnosti sázející vždy nejprve na mladické ideály práce a světlé budoucnosti, mocí, lhostejno jestli carskou nebo jakoukoli jinou, brzy ale proměněné v tlachy, otupené navíc obžerstvím a konzumaci vodky. Později i hladomory.
Snění se v Rusku vždy spolehlivě proměňuje ve žvást. Nedosažitelný blahobyt populačních vln pak eliminují války, a pokud to nestačí, gulagy. A to ještě vesnický učitel Platonov snílkem není. Zastupuje jen aktivnější odnož Gončarovova Oblomova.
Rychlíkovi vyšel i záměr odkázat poselství velkého ruského spisovatele Čechům jedenadvacátého věku. Nejenom proměnou Čechovovy zahrady ve zbohatlickou lázeň s venkovním bazénem a s módní střelnicí (scéna Tomáš Rusín). V čase, v němž po nadějném vykročení od lži a nenávisti už zase jen navztekaně přihlížíme, jak naši lepší budoucnost prožrali mluvkové a vykukové vedoucí společnost prostřednictvím zázračně zbohatlých struktur, odkud se vyhrabala.
Nikde jinde by Rychlík nenašel spolehlivější herce, kteří by poselství Platonova dokázali tlumočit lépe. V titulní postavě duchaprázdného donchuána, se opět zaskvěl Tomáš Šulaj. Jeho: „Udělal jsem to přitrouble, tak nějak po našem,“ není jen sebepolitováním. Je to inscenační klíč, čechovovské sprásknutí rukou nad Čechy. Už Vladimír Morávek v Hradci ten odkaz - Čechov Čechům - vzal za svůj.
Silou výpovědi připomíná Rychlíkův Platonov jeho starší, také vlastně nepolitický opus - Gazdinu robu v brněnském Národním divadle (2009). Co je ale v divadle nepolitické? Jen jaloviny. K nim mají režie Břetislava Rychlíka daleko.
Na jevišti koncertují
Prázdnotu a duchovní tupost tlumočí přesně i David Vaculík (Vojnicev), statkářský tým, herecky reprezentovaný Martinem Vrtáčkem, Josefem Kubáníkem, Irenou Vackovou, a také Pavel Majkus (explukovník Trileckij), Zdeněk Trčálek (jeho syn Nikolaj Ivanovič) a další. Dvě postavy hýří životní aktivitou: Zloděj, k jakékoli špatnosti odhodlaný Osip - výborně zvládnutý protiúkol lyrika Jiřího Hejcmana a odporný příživník, synek senilního Glagoljeva Kiril (David Macháček).
Siluetu nového Ruska, bohužel jen kořistného, představuje bohatý Žid Abram Vengerovič (Pavel Hromádka). Toho se vztahem k příštím revolucím jeho studující syn Izák (Martin Hudec). Aktivnějšími než muži-trubci jsou mladá vdova po generálovi Vojnicevová (Tereza Novotná) a okolí převyšující, ale marná Sofie Jegorovna (Jitka Hlaváčová, dříve Josková). Tragickou ženskou pasivitu zastupují v příběhu Platonovova žena Saša (Barbora Nesvadbová), a ještě o naivní rozměr bezduchosti bohatší mladá dívka Marie Grekovová (Petra Staňková). Platonov v Hradišti zážitek. A kritici nikde. Pardon v Praze, možná v Brně. Tak přijedou snad aspoň v prosinci na hradišťsko-zlínský festival Zaráz.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště - Anton Pavlovič Čechov: Platonov. Ztratil Hospodin trpělivost? Překlad Ivan Wernisch. Úprava a režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Iva Šulajová, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, kostýmní spolupráce Eva Morávková, hudba Matěj Kroupa, světelný design Pavla Beranová. Premiéra 10. června 2017.
Hodnocení 90%
Nesnesitelná lehkost Platonovova bytí
Recenze Pavly Bergmannové ZDE
Dávej, ber a sežer sám sebe
Recenze Lukáše Dubského ZDE
Nedává, nebere
J. Šotkovská
Poslední premiérou loňské sezony Slováckého divadla byla Čechovova prvotina Platonov, kterou režisér Břetislav Rychlík opatřil podtitulem Ztratil Bůh trpělivost?. Salon Vojnicevových scénograf Tomáš Rusín vyměnil za terasu bělostné moderní vily, kde pravidelně se scházející společnost v bílých županech popíjí koktejly s blýskavými paraplíčky, povaluje se u bazénu a krátí si čas u videoher a nezávazného tlachání. Dojem okázalého zbohatlického nevkusu podporuje zlatými řetězy a lesklými látkami kostýmní výtvarnice Zuzana Štefunková, ale taky diskotékovými osmdesátkovými hity hudební plán Matěje Kroupy. Je to právě hudební složka se zesílenými dunivými basy, zasmyčkovanými motivy, doplněná tíživým, znervózňujícím kapáním vody, která zdařile vzbuzuje lepkavý dojem dekadentní, smysluplného života neschopné společnosti, o kterou jde u Čechova především. Zejména hlavní hudební motiv, plakátově energické Dávej, ber Sagvana Tofiho s jeho: Na ten život už dýl ve frontě stojíš/ jsi nabitej, tak co, tak co se bojíš,/ vem za kliku a vstup a zakřič na něj:/ Ten za dveřma jsem já, jsem já! – ironicky komentuje neschopnost Čechovových postav aktivně využít svůj potenciál.
Úvodním slibným obrazem ale jako by Rychlík vyčerpal veškerou režijní invenci. Aktualizaci postav do moderní zbohatlické společnosti už nijak dál nedomýšlí. Co toto prostředí znamená pro jednotlivé charaktery a jejich vzájemné vztahy? A především, jaké může být v této společnosti postavení učitele Platonova? Opravdu by jeho příchod na večírek vyvolal takový zájem, jak je tomu v uherskohradišťské inscenaci?
Může to být vinou první poprázdninové reprízy, kterou jsem zhlédla, ale inscenace se vleče v pomalém tempu, chybí jí rytmus a především silné herecké výkony a osobitý režijní výklad.
Souboru se nedaří najít adekvátní prostředky, kterými by se navodil dojem ustrnulé společnosti bez budoucnosti, kde se každý s každým léta zná, kde má každý svou předepsanou roli, kde se nic neděje a kde se marnost z promrhaných životů otupuje litry alkoholu. O tom všem si divák může přečíst jen v programu k inscenaci. Rychlíkovi jako by se nepodařil vhled za Čechovovy repliky, takže dění na scéně působí velmi popisně, jako by ve hře opravdu nešlo o nic víc, než co o sobě a o druhých postavy řeknou. Platonov potácející se mezi čtyřmi ženami, jenž je u Čechova jen výchozí jevištní situací, se Rychlíkovi nakonec stane poněkud banálním tématem hry (přitom program i samotný podtitul ukazují, že dramaturgie si je vědoma, že ono dilema mezi citem či chtíčem a manželskou povinností není stěžejním platonovským tématem).
To, že se nedaří na scéně zviditelnit podtexty a skryté významy situací, pak vzbuzuje dojem povrchního, jaksi markýrovaného divadla s deklamujícími herci a několika vnějškovými efekty. Nerafinovanost režie se odráží taky v hereckých výkonech. Ty jsou buď planě patetické, teatrálně ukřičené (např. hysterické Vojnicevová Terezy Novotné a Sofie Jegorovna Jitky Hlaváčové či až komiksový zloun Osip Jiřího Hejcmana), nebo v lepším případě matné. Herci jako Irena Vacková nebo Pavel Hromádka si sice zachovávají svůj vysoký herecký standard, ale přece jen jak vzdělaná, samolibá a zhrzená Petrinová, tak pomstychtivý Vengerovič patří k vedlejším postavám hry. Platonov Tomáše Šulaje je nejdřív jen téměř nezúčastněný glosátor, později čím dál tím ublíženější štvanec svého chtíče. Postavu místy tvaruje příliš komickými prostředky, hraje ji na „ironický distanc“, a protože režie nedokázala stylově sjednotit hereckou složku, v milostných scénách zřejmě nechtěně kontrastuje se svými partnerkami, které k postavám přistupují skrze psychologické prožívání a v kontaktu se zcizovaným Platonovem pak chvílemi působí až směšně. Šulaj je výjimečný herec se skvělou technikou, přesně ví, kdy přitlačit na emoci, kdy zahodit repliku, kdy střihem proměnit náladu, kdy změnit intonaci, zcizit situaci, aby se divák měl stále na co dívat, ale co je dřeň, jádro figury, neukáže. Stejně jako celá inscenace i jeho výkon působí příliš vymyšleně, jakoby bez vnitřní potřeby něco konkrétního sdělit.
