Okolnosti vzniku komedie Hráči nejsou přesněji známy. Text byl poprvé uveřejněn v Gogolových Sebraných spisech roku 1842. Editorovi Spisů Gogol v srpnu 1842 napsal: „Hráče, které teď posílám, jsem dal jen s bídou dohromady. Jejich koncepty byly psány už tak dávno a tak nečitelně, že mi dalo strašnou práci se v nich vůbec vyznat.“
Svému příteli, proslulému herci M. S. Ščepkinovi, v prosinci téhož roku, napůl v žertu zase napsal: „Že byste se nestyděl, takový nerozum: chcete všechno vsadit na jednu kartu a žádáte, abych vás nechal k Ženitbě připřáhnout ještě, jak říkáte, novou komedii Hráči. Za prvé není nová, protože jsem ji napsal už dávno, za druhé to není komedie, ale prostě komická scéna, a za třetí v ní pro Vás není role.“
Nicméně slavný herec si Gogolovy poznámky nebral příliš k srdci, a tak 5. února 1843 měli Hráči premiéru. Ščepkin je uvedl v moskevském Velkém divadle při příležitosti své benefice společně s Ženitbou. Sám hrál – navzdory Gogolovu doporučení - roli Utěšitele.
Z několika málo indicií lze vyvodit, že v definitivní podobě byla komedie napsána až roku 1842, avšak na základě mnohem starších konceptů, pocházejících zřejmě z nejplodnějšího období Gogolovy literární činnosti – z poloviny třicátých let. Je velmi pravděpodobné, že Hráče autor rozepsal ve stejné době jako jeho dvě nejslavnější a nejhranější komedie Ženitba (1833) a Revizor (1835). Tuto hypotézu však poněkud problematizuje skutečnost, že Hráči se v mnohém od těchto komedií liší a jsou svého druhu výjimkou v celé Gogolově tvorbě. Z autorovy korespondence vyplývá, že i on si rozdíly uvědomoval a vážil si Hráčů dokonce více než Ženitby.
V Čechách byla komedie Hráči poprvé inscenována v Národním divadle roku 1885 v překladu Pavla Durdíka, tedy až dvacet let po prvním českém uvedení Gogolovy nejslavnější komedie Revizor (1865 - Stavovské divadlo). Hráči se brzy stali jednou z nejoblíbenějších a nejčastěji uváděných komedií klasického repertoáru a od počátku dvacátého století tvoří páteř dramaturgie městských divadel a profesionálních cestujících společností, stejně jako souborů ochotnického divadla.
Komedie má pevné místo na repertoáru českých divadel dodnes. Svědčí o tom několik inscenací z poslední doby, vzpomeňme například divácky úspěšnou inscenace Petra Svojtky v Divadle Rokoko v Praze v hlavní roli s Michalem Dlouhým (2008), Zdeňka Černína v Městském divadle Brno s Martinem Havelkou (2003), anebo avantgardní inscenaci ruského režiséra Alexeje Levinského v divadle Husa na provázku (1996), v níž hlavní roli ztvárnil Břetislav Rychlík. Zmiňme se rovněž o Šimákově inscenaci ve zlínském Městském divadle (2000), kde se v roli Krugela představil Pavel Majkus, jenž se tentokrát do hry vrací jako Glov starší. Nejslavnější českou inscenací je bezpochyby ta z Činoherního klubu v Praze, v režii Ladislava Smočka (premiéra 12. listopadu 1982), v níž roli Ichareva ztvárnil Josef Abrhám, Švochněva Jiří Zahajský, Utěšitele Jiří Kodet a Krugela Petr Nárožný.
Ve Slováckém divadle Hráče inscenujeme poprvé a završujeme tím pomyslný gogolovský triptych, neboť nejprve jsme na repertoár divadla zařadili dvakrát Ženitbu (1953 - režie Mojmír Vyoral; 1966 - režie Jiří Stehno), a teprve poté Revizora (1971 - režie Hugo Domes).
Ze tří jsoucích překladů do češtiny (Pavel Durdík 1885, Bohumil Mathesius 1952, Leoš Suchařípa 1983), zvolili jsme z pochopitelných důvodů ten nejmladší.
Dramaturgická úprava textu, kterou jsme si dovolili učinit, aniž bychom zasáhli do jemné struktury Gogolovy komedie, týká se pouze mírné proměny: delší Icharevovy repliky rozepsali jsme na několika místech mezi další „hráče“, čímž jsme mírně potlačili Icharevovu aktivitu a naopak zvýraznili nenápadnou souhru party podvodníků, kteří – ač se zdají být pouhými vesnickými „křupany“ – nakonec geniálně podvedou tohoto protřelého profesionálního hráče. Téma podvodníků a falešných hráčů nám vyznělo v dnešní době tak výrazně aktuálně, že nebylo třeba vůbec žádných vnějších dodatků v podobě aktualizací.
-liv-