Když se v roce 1945 slavnostně otevíralo Slovácké divadlo, hrála se Její pastorkyňa Gabriely Preissové. Za dobu existence uherskohradišťského divadla se její hry (Její pastorkyňa a Gazdina roba) inscenovaly ještě osmkrát a vždycky se dočkaly velkého počtu repríz, jedna dokonce čtyřiadevadesáti. Překonat je mohli možná ještě taktéž několikrát uvedení Stroupežnického Naši furianti a nebo právě Mrštíkových Maryša, která se zatím ve Slováckém divadle hrála třikrát. Hry s vesnickou tematikou patří zkrátka mezi ty nejoblíbenější. A není divu - realistické životní osudy, mající nejednou inspiraci přímo ve skutečnosti, dramatické konflikty a nenadálá rozuzlení, a v neposlední řadě také jazyk, který je nám nářečně tu více tu méně blízký, to všechno jsou kvality, které nezestárnou ani po století, jež nás od vzniku těchto her dělí, kvality, spojující člověka s člověkem skrze osud, který nás všechny převyšuje. Maryša byla napsána v roce 1894 a svůj děj těží z vesnice z okolí Klobouk u Brna. Vilém Mrštík o ní napsal: "Cílem Maryši bylo ukázat rozklad rodiny založené na penězích. Míří do středu této před oltářem pozlacované bídy. Odstraňte příčiny a nebudou následky!" Téma, které skutečně nezestárlo, ba naopak nabylo nové aktuálnosti. Můžeme se znovu a nově zamýšlet, jaké byly příčiny Maryšina neštěstí - zatvrzelost rodičů Lízalů, neprozíravost Vávrova, Maryšina "věrnost" Franckovi a její zoufalý čin? Strhující příběh mladé ženy je v českém dramatu něčím jako "malou násobilkou". Mnoho dalších her bude ji ještě citovat a na ni odkazovat. My vám ji po dlouhých dvaceti letech nabízíme v režii Igora Stránského u krásné příležitosti oslav šedesáti let existence Slováckého divadla.