I když dnes znějí hlasy, že jsou příběhy o Rychlých šípech přežitek, myslím, že stále mají co nabídnout. Důkazem mých slov je i dnes již legendární představení Slováckého divadla, s lakonickým názvem „Rychlé šípy“, které potřetí zavítalo do Brna. 

O co jde? No, pokud to ještě nevíte, jde o divadelní ztvárnění komiksových příběhů Rychlých šípů. Od založení klubu, pak o příhodu se slavným závodem v běhu s Černými jezdci a další. Nejsou všechny, jen vybrané a dramaturgicky upravené.
O tom, že jsou Rychlé šípy z Uherského Hradiště pojem, svědčí nejen to, že jsou na repertoáru Slováckého divadla již sedmnáctým rokem. Pravidelně mívají vyprodáno, a to přitom zanedlouho odehrají pětistou reprízu. Jako divák se proto nutně musím ptát, co za jejich úspěchem stojí.  

Za jejich úspěchem v první řadě stojí jevištní úprava Roberta Bellana, kde hlavní roli hraje humor. Onen přehnaně moralistní akcent, se kterým Jaroslav Foglar svou představu o těchto mravně vycizelovaných chlapcích napsal, je zlehčen nadsázkou a gagy. Takovými, které diváky pobaví, ale čtenáře nebo i foglarovské nadšence rozhodně neurazí. Možná, že jsou některé výstupy trošku přehnané, ale to už je spíš daň popkultuře. Nepopírám, že jsem byl po prvním zhlédnutí hodně v rozpacích, ale dnes už bych se počtu viděných repríz nedopočítal. 

Druhou důležitou složkou úspěchu představení je herecký výběr. Jak bychom dnes cool řekli – ona chemie, která na jevišti mezi herci panuje. Z výkonu je totiž patrné, že si představitelé Rychlých šípů velmi dobře rozumějí a své role si užívají. Nejlépe se to jeví v jejich interakci „mimo roli“. Z věty Mirka Dušína: „Jak tě tak pozoruji, Jindro Hojere, zdá se mi, že máš můj pásek,“ divák sice vytuší, že to asi do role úplně nepatří, ale i tak to působí lidsky. Jako koření představení. Že se zkrátka i kostýmy na divadle můžou trošku pomíchat. A že i když kus vidíte poněkolikáté jako já, vždy se na place zjeví něco, co jste nečekali a co vás jednoduše pobaví. Třeba i pozdější nástup některého z aktérů, na který herci sami upozorní.
Prostě chvílemi se prolíná ona komediálnost představení s komediálními situacemi vzniknuvšími na jevišti. Taková komedie na druhou. Jak mi sice po představení řekl jeden z herců: „Hrát si na desetileté kluky je trošku bizarní,“ jenže právě na oné bizarnosti je celé představení založeno. Tak proč ne!?
Jinými slovy, kdyby byly bývaly Rychlé šípy z „Hradiště“ vážné, asi by tak dlouho na „světě“ nevydržely. Pravidelný divák se možná i proto ptá, čím to je, že herce představení i po těch létech, jak sami říkají, stále ještě baví. 

Odpovědí mu může být třeba přízemní fakt, že jde o jejich zaměstnání. Nebo vzletné konstatování, že jde o lásku k originálu, který i přes svou archaičnost nepostrádá kouzlo. Nebo o kombinaci obojího doplněnou o onu tvůrčí invenci, kterou herci na jevišti předvádějí. Byť jsou to pánové již prošedivělí a proti klučíkům z komiksů už i v letech.

Rychlé šípy
2. února 2018
Mahenovo Divadlo, Národní divadlo Brno

"Herci kolorovaní podle svých kreslených vzorů (...) spoluvytváří optimisticky naivní svět, ve kterém je dobře dětem i dospělým."
Richard Erml, Divadelní noviny.

"Slovácké divadlo vsadilo na výbornou, mladou hereckou partu absolventů moravských konzervatoří a hereckých škol. Režiséru Bellanovi se podařilo převést na jeviště komiks o nadlidsky vzorných chlapcích. Tak vzorných, že jsou z toho až nemotorní, vůdce Mirek Dušín prkenný a jejich fandové hodně tumpachoví. V legračně pokřivené vážnosti je velká síla inscenace."
J. P. Kříž, Právo.

"Bellanova dramatizace (...) se dívá na komiksové hrdiny s pobaveným nadhledem, neváhá je karikovat, užívá přesné citace oblíbených míst, ale i pohybů, gest, postojů. (Chůze moravského Dlouhého Bidla je opravdovou lahůdkou i pro skalní znalce.) Přesný rytmus i herecké nasazení - díky tomu se staly Rychlé šípy tolik úspěšným titulem."
Kamila Patková, Divadelní noviny