Alžběto, Vy jste od dubna maminkou chlapečka Damiána. Jak se máte na mateřské?

Je to paráda! Před 17 lety, když jsem byla na mateřské se svým starším synem, tak jsem potřebovala stále někam unikat, mít neustále nějaké zážitky! Bohužel tak mladá a hloupá jsem byla! Neuvědomila jsem si, že největší zážitek mám na dosah ruky a jediné, co mi unikne, je právě tahle křehká dokonalost a neopakovatelnost. Užívám si i to, co mě dřív děsilo – stereotyp každého dne. I proto jsem se dala na divadelní život – ta variabilnost a dynamičnost herectví mi velmi imponovala. A teď mě baví být každý večer doma! To, že každý víkend můžeme kamkoliv vyrazit a nemusím hlídat čas, abych se ve správnou dobu vrátila do Uherského Hradiště, protože mám představení… Po 11 letech ve Slováckém divadle má najednou život jiné tempo, takové pomalejší… A kdyby to bylo ještě o fous pomalejší a nudnější, tak bych se vůbec nehněvala (směje se).

Když jsme se potkaly v divadle, zmínily jsme Deník Anne Frankové, který se v lednu vrátí po pauze na jeviště Slováckého divadla. Jak se těšíte?

Těším se moc, protože vím, že tohle představení má smysl hrát a předávat odkaz nejen mládeži, ale vlastně všem a převážně těm, co jsou v životě třeba jen trošku nespokojeni… Ale zároveň se bojím… To víte, poslední představení jsem měla na konci ledna, paměť už taky není nejmladší a nejpružnější (směje se). Ale hlavně mám obavu z organizace času mého a Damiánova…

Jinak ale máte momentálně od zkoušení novinek pauzu. Chybí Vám ten divadelní "šrumec"?

Nechybí… Asi proto, že vím, že je ta pauza dočasná… Nevím, zda to ale chápe moje podvědomí, protože divadelní sny mám pořád! Dost často se mi zdává, že nestíhám přijít včas na představení a nohy stále ne a ne zrychlit, nebo že si nemůžu vzpomenout na text. A „nejlepší“ je, když se tyhle dva motivy spojí!

Vy jste v angažmá v divadle už od roku 2005, tak můžeme trochu zavzpomínat. Dokázala byste říct, která role Vás za ta léta nejvíc bavila a proč? Máte nějakou oblíbenou, na kterou ráda vzpomínáte?

Samozřejmě, že mám!!! To má každý herec… Každou hru a roli mám spojenou s atmosférou, ve které se celé zkoušní neslo a podle toho byla i na žebříčku oblíbenosti… Nejlepší je, když se sejde tvůrčí atmosféra, lidské souznění s režisérem, velká role a zajímavost představení! To je top! Ale to se stává málokdy… Já jsem to štěstí měla. Pár projektů, kde se tohle všechno v sobě snoubilo, jsem absolvovala…Třeba pohádka Princezny a loupežníci aneb Zmatky kolem Katky pod vedením režiséra Jakuba Macečka. Celé zkoušení byla jedna velká sranda! Nebo Emillia Galotti s režisérkou Martinou Schlegelovou. To zase byl odlišně niterný způsob herectví… Oskar a Růžová paní, režie Zoja Mikotová, dojemný příběh s velkou vnitřní silou, již zmíněný Deník Anne Frankové… A takhle bych mohla vyjmenovávat ještě dlouho. Ale nejvíc pro mě znamenalo zkoušení inscenace Pýcha a předsudek pod vedením režiséra Radovana Lipuse. Zde se sešlo vše, plus to, že se pro mě v té divadelní hře snoubila romantika s racionalitou. To, co jsem postrádala ve svém životě, jsem si vynahrazovala na jevišti (úsměv).

Blanka Šmejdovcová