S režisérem Lipusem pracujete už potřetí. Těšila jste se?
Na Radovana Lipuse  jako na člověka a na režiséra se nelze netěšit. Mám ráda jeho humor a režijní přístup,  kdy klade důraz na celkové vyznění hromadných scén, leč nezapomíná na detaily, ze kterých se skládají i ty nejkratší činoherní situace.

Jaké to bylo s Radovanem Lipusem poprvé?
Když zavzpomínám na svoji první spolupráci s ním (Pýcha a předsudek), tak se mi, mimo jiné, vybaví taková „maličkost“- neustále nás nabádal k důstojnému a hrdému držení těla. Byla jsem velmi překvapená, proč na tom až tolik trvá (vždyť některé situace a emoce se odráží i v odlišnosti postavení těla) a odpověď mi dal až můj anglický známý, který měl Jane Austenovou jako hlavní obor na vysoké škole. Byl velmi nadšený a hlavně z toho, že jsme všichni působili jako opravdoví Britové, díky vznešenému držení těla i v těch nestandardních situacích.

Je současná spolupráce v něčem jiná než ty předchozí?
Je. Dílem je to způsobené i odlišným druhem divadelního textu a dílem režisérovou vizí.

Jaký je režisér Lipus v porovnání s ostatními režiséry?
Neporovnávám režiséry. Nemůžu. Každý režisér pracuje jinak, má jiný přístup, jinou hereckou spolupráci. Některý  nechá celé vytvoření postavy na mně, jiný „vede za ručičku“ a některý ji vytváří se mnou na základě diskuse a představ. A já jako profesionál se s tím musím vypořádat.

O čem vlastně bude hra Denní dům, noční dům?
O snech, touze, naději a o houbách.

Jakou postavu budete hrát?
Ženu, která prochází nelehkou životní zkušeností a neví, kterým směrem se dát.

Potkala jste se už s podobným příběhem, s podobnou rolí?
S podobným příběhem ne. S problémem, který žena řeší a jazykovou stavbou textu, také ne, ale s tou  cestou hledání, získávání síly k dalším dnům, jsem už měla možnost se sejít. Ale vždy je to zasazené do jiného kontextu, proto je každý z těch příběhů jedinečný.

Diváci Slováckého divadla jsou mimořádně vnímaví. Čím to podle vás je, že přicházejí i na tak netradiční hry, jakou Denní dům, noční dům bude?
Možná je to touha vidět nové „obrazy“, jazykovou netradičnost, ale také chuť se vzdělávat… Nebo také jen zvědavost, co se skrývá pod pojmem Noční a denní dům.

Jaký jste vlastně divák? Jaké hry vás lákají do hlediště?
Přiznám se, že v poslední době nejsem moc dobrý divadelní divák. Vzhledem k tomu, že je málo večerů, kdy nehraji  představení a můžu jej trávit se svým jedenáctiletým synem doma, tak na divadelní představení nechodím. A když jdu, tak s ním, kterému je výběr tématu přizpůsoben.

Dobrá – tak jinak – jaké inscenace máte ráda?
Mám ráda představení opředená tajemstvím. A nemusí to nutně souviset jen s vyústěním zápletky. Mám ráda představení, která jsou jak cibule - postupně odkládají jednu „slupku“ příběhu za druhou, motivace k jednání postav je mnohovrstevná a není zřetelná od počátku - „oloupu“ první část a zamyslím se, po té je slupka s pláčem, pak vše se spojí a nakonec mě hotové dílko rozesměje.

Všude okolo je spousta informací k předplatnému. Na jakou hru se sama nejvíc těšíte?
Mám tři favority. Jak je důležité míti Filipa - tuhle hru jsem viděla v dětství tady ve Slováckem divadle, v hlavní roli s velmi vtipným Bedřichem Výtiskem a mám z toho zážitek dodnes. Takže jsem zvědavá, jestli se má kladná dětská vzpomínka ztotožní s novodobou podobou. Višňový sad - mám moc ráda ruskou klasiku, která by ve spojení s ruskou režisérkou Oxanou Smilkovou (se kterou jsem poprvé a zatím naposled mohla spolupracovat ještě za mých studií na JAMU) mohla mít pěkný „háček“, který zatáhne za divácké osrdí. Válka s mloky - ještě nikdy jsem na divadle dramatizaci Čapkova nadčasového románu neviděla. Jsem zvědavá na výtvarnou podobu mloků.

Kdybyste si mohla vybrat - ve které byste chtěla hrát?
Kdybych si mohla vybrat? Tak ve všech. A nejenom v těch jmenovaných.