Libore, co zajímavého o Luboru Tokošovi v souvislosti se Slováckým divadlem jsi našel?
Požadavek od paní produkční byl: „najít vše, co souvisí s L. Tokošem“... Je to pokaždé velice dobrodružná práce a mám ji moc rád, protože práci v archivu mám jako takový „zákusek“ k běžné dramaturgické agendě... Především se přitom stále dozvídám o historii Slováckého divadla a to je jakýsi vnitřní motor, který mne – alergika na prach – do archivu pohání.
Nejprve jsem si musel vyhledat, kdy byl vlastně Lubor Tokoš u nás v angažmá. Osobně jsem ho pochopitelně nezažil (pamatuji si ho ze Zlína, kam jsem od dětství pravidelně jezdil) a samozřejmě se mi vybavila jeho role Simona Harta ve filmu Vynález zkázy režiséra Karla Zemana, pak několik vedlejších ale výrazných postav... hrál třeba v krásném Kachyňově filmu Smrt krásných srnců , anebo v jímavém „dětském“ filmu Duhová kulička... Do angažmá ve Slováckém divadle nastoupil dvakrát. Strávil u nás sezónu 1948-1949, to dokonce i trochu režíroval. Z tohoto období se nám dochovaly jen divadelní programy... Asi to sotva komu něco řekne, vždyť drama Odvety soudobého polského autora Leona Kruczkowského je úzce svázáno se svou dobou, stejně jako komedie Šest zamilovaných sovětského dramatika Alexeje Arbuzova... To už spíš Pan Johanes Aloise Jiráska (ne, že by se dnes hrálo), nebo slavné drama – dodnes „hratelné“ - Všichni moji synové od amerického dramatika Arthura Millera. Podruhé působil ve Slováckém divadle v sezóně 1979-1980, kdy byl na vrcholu své tvůrčí kariéry a pamětníci si jistě vybavují jeho charakteristický bílý plnovous a chraplavý témbr... Žel, v archivu jsem našel jen asi desítku fotek: pár z inscenace Shawova Pygmaliona a z detektivní komedie Paní Pierová a Scotland Yard. 

Jaký je záměr celého dokumentu?
Jak jsem pochopil, jedná se o další sérii dokumentů v rámci cyklu Příběhy slavných, jehož opakování máme shodou okolností možnost vidět v těchto týdnech. Sám jsem si minulý týden se zájmem pustil díl o Ladislavu Peškovi... Jestli jsem správně rozuměl, měli bychom díl o L. Tokošovi vidět někdy za rok... U nás se právě točilo pár záběrů z interiéru divadla a zejména pak vzpomínání jeho zlínských kolegů – Evy Matalové a Miloslava Mejzlíka. Mluvili o něm moc hezky a s úctou, bylo znát, že jim zůstal v srdci jako dobrý člověk, byť s ním asi muselo být někdy těžké soužití... Jsem velice zvědavý, kolik z té zhruba jedné hodiny vzpomínek nakonec v dokumentu bude...

Kdy Ty sám jsi pro sebe Lubora Tokoše "objevil"? Zaujal Tě něčím?
Ano, „objevil“. To je mimo jiné krásné na této práci – stále je co objevovat. Netušil jsem třeba, jak „renesanční“ osobností L. Tokoš byl. Věděl jsem sice, že vedle divadla také maloval, ale že režíroval a psal – to jsem donedávna netušil. U nás třeba připravil vlastní dramatizaci Roosova románu Pan Kaplan má třídu rád v překladu Antonína Přidala. Každý, kdo román zná, si jistě vybaví ty jazykové hříčky a vtipné situaci z jazykové školy pro imigranty... Také jsem třeba něco málo „tušil“, že to měl složitější v souvislosti s politickým systémem u nás, ale nevěděl jsem, že mu na mnoho let „mocní“ zakázali hrát... A taky jsem třeba nevěděl, že měl chalupu v Hluku.
Snad každý lidský osud je hoden našeho zájmu a v případě Lubora Tokoše jsem si znovu uvědomil, jak je smutné, že cena lidské osobnosti, bohatství jeho umění a osobních schopností je plně znát, až když není mezi námi... Měli bychom na to myslet častěji.    

Libor Vodička, dramaturg -
foto Jan Karásek: