Začnu hned od podlahy. Jaké to je, být na jednom plakátu s takovou ikonou, jakou je T. G. Masaryk?

Myslím, že nemá smysl se nějak přetvařovat a tvářit se že to se mnou nic nedělá. Je to pecka! Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude místo mého narození, tedy hodonínská nemocnice, hrát nějakou roli v mém profesním životě. Někdy stačí málo, třeba narodit se ve správném městě. Teď už jen čekám pozvánku z hodonínské radnice, kde mi předají klíče od města.

Jak ten nápad stát vedle našeho prvního prezidenta vlastně vznikl a co má nám divákům říct?

Celý nápad je spojený s tím krásným výročím, které nás v následujícím roce čeká. Je jasné, že se Slovácké divadlo bude chtít naplno zapojit do oslav sta let Československého státu. A kampaň na nové předplatné s názvem Kde domov tvůj? je jedním z prvních našich příspěvků k této celonárodní slávě. Další akce z naší strany budou následovat a věřte, že budeme originální, zábavní, ale také velmi hrdí.

Předplatné je mezi diváky velmi populární - Slovácké divadlo je zapsáno v České knize rekordů jako divadlo s největším počtem předplatitelů v republice. Čím to podle vás je?

Tento okouzlující a dech beroucí stav nepřišel jen tak, z ničeho nic. Je třeba si uvědomit, že máme za sebou mnoho let usilovné práce. Naprosto zásadní zásluhu na našem úspěchu má bývalý pan ředitel Igor Stránský, který během svého čtvrt století trvajícího vládnutí položil základy všeho, z čeho dnes čerpáme.

Zapadají do toho nějak i herci, které my diváci vidíme především?

Ano, je tady období mezi lety 1998 – 2000 kdy do divadla přišla velmi silná skupina mladých a pochopitelně zdravě sebevědomých herců a hereček. A víte, co se stalo?  Nějakým nevysvětlitelným zázrakem, který není vůbec ale vůbec běžný, si porozuměli s těmi bardy, kteří divadlo drželi nad vodou v dobách ještě normalizačních. Vznikla tak silná, navzájem se respektující divadelní rodina, která stále drží pohromadě a je nám spolu moc dobře. A nesmím zapomenout na něco, co nám závidí většina divadel napříč republikou. To něco je atmosféra. Tvořivá, podněcující, taková, která nám nedovoluje zpohodlnět. Tak tím vším a ještě mnohým jiným to je.

V příštím roce uvede vaše divadlo šest novinek, ve které z nich byste si chtěl zahrát?

Úplně ve všech. Náš dramaturgický plán na rok 2018 je doslova naditý vším, co si jen přejete a co očekáváte, ale i neočekáváte. Obdivuji naše dramaturgyně, které každý rok znovu a znovu dokazují svoje mimořádné kvality, cit a přehled. Můžeme se spolehnout, že vždycky namíchají atraktivní a umělecky velmi vyvážený koktejl. Nám hercům už potom zbývá to jen zahrát. Doufám, že jim to nepokazíme. (Divadlo uvede například českou klasiku Kříž u potoka, světoznámou komedii Mnoho povyku pro nic, ale také Fidlovačku, kde poprvé zazněla česká státní hymna, či komedii Rodina Tótů v režii Igora Stránského - pozn. aut.)

V uherskohradišťském divadle působíte téměř dvacet let a přímo se spolupodílíte na jeho úspěšnosti. Která inscenace je podle vás tím hlavním, co dělá Slovácké divadlo Slováckým divadlem?

Mnohokrát děkuji za kompliment. Je příjemné slyšet, že se spolupodílím na našem úspěchu.

A k otázce, je strašně těžké odpovědět nějak jednoznačně. Zakládáme si na vyváženosti a téměř za všechny inscenace můžeme dát ruku do ohně. Samozřejmě, že se sem tam něco neprovede tak, jak jsme očekávali, ale to je normální. Ale pokud bych měl některé kusy vyzvednout, nebo je označit za stěžejní, tak by to určitě byla Liška Bystrouška, Rychlé šípy, Bratři Karamazovi, Nora, Svatba a muzikál Donaha!. Ale je to čistě můj osobní názor.

Vzpomenete si, kdy jste vůbec Slovácké divadlo navštívil poprvé?

Naprosto přesně. Červen roku 1998, veřejná generální zkouška Dámy s kaméliemi. Měl jsem za sebou úspěšný konkurz do Slováckého divadla a říkal jsem si "rok, dva vydržím v Hradišti a pak tradá do Prahy". Jsem moc rád, že mě tato blbost brzy opustila. Ocitl jsem se totiž doslova u zrodu našeho divadelního zázraku a jsem tomu moc rád. Rok 2018 pro mě bude už dvacátou sezónou ve Slováckém divadle.

Na jevišti jste už vytvořil celou řadu postav v těch nejslavnějších inscenacích. Na kterou budete vždycky vzpomínat?

Zase těžká otázka, nutíte mě být konkrétní a já nevím jak na to. S láskou vzpomínám na všechny role. Opravdu. Za celých dvacet let jsou snad dvě, tři, po kterých se mi nestýská. Neřeknu vám, které to jsou. Je to příliš osobní. Samozřejmě, že Jindra Hojer v Rychlých šípech má speciální postavení, ale asi bych ho nepostavil výš než třeba Perčika ze Šumaře na svatbě. Perčik je moje úplně první role ve Slováckém a Jindru hraji nejdéle, takže těžko se rozhodovat.

Na prknech Slováckého divadla jste si zahrál i se slavnými kolegyněmi, ať už to byla Květa Fialová, nebo v současné době Yvetta Blanarovičová. Zavzpomínejte na ně.

Mám obrovské štěstí, že jsem měl možnost Květu Fialovou poznat a pracovat s ní. Bylo to neuvěřitelné. Jednou se dozvěděla, že hubnu a koupila mi k narozeninám asi deset ananasů, protože ananas štěpí tuky. Svoji profesionalitou nás všechny vrchovatě předčila. Byla skromná a ochotná hrát v jakémkoliv zdravotním stavu. Neuvěřitelná.

A Yvetta Blanarovičová?

Yvetta je v tom, co dělá, velmi dobrá, je nesmírně disciplinovaná a cílevědomá. Myslím, že jsme se naší spoluprací profesně navzájem velmi obohatili.

Sám máte dvě malé děti. Budete je brát do divadla, nebo je od něj budete držet co nejdál, aby se náhodou nepotatily?

Nemám vůbec nic proti tomu, aby se mé děti v budoucnu věnovaly divadlu. Ale nebudeme je nijak nutit. Ať si najdou svoji vlastní cestu. Podpoříme je při volbě jakéhokoliv povolání. Když jsme s manželkou vybírali jména pro naše děti, tak jsme si tak trochu z legrace říkali, že musíme zvolit taková jména, aby naše děti mohly být čímkoliv. Takže Marie Vaculíková může být stejně dobře prezidentkou jako pomocnou silou v kuchyni a Jindřich Vaculík stejně tak.

T. G. Masarykem jsme začali a také s ním skončíme. Jaký máte vztah k Hodonínu, kde jste se oba narodili?

V Hodoníně jsem bydlel jen pár let, ale měl jsem tady babičku, u které jsem trávil všechen volný čas, všechny prázdniny. Hodonín byl u některých mých poprvé, například kino Svět bylo prvním kinem, jaké jsem kdy navštívil, hodonínské koupaliště prvním koupalištěm, první cihelnu ve svém životě jsem taky viděl v Hodoníně a poprvé sám jsem autobusem jel z Brna právě do Hodonína. A dnes? Dnes se do Hodonína vracíme společně s dětmi především kvůli zoologické zahradě, která se krásně rozrostla.

Josef Kajetán

David Vaculík

Devětatřicetiletý herec se narodil v Hodoníně, v letech 1994 - 1998 studoval Konzervatoř Brno, odkud rovnou nastoupil do angažmá Slováckého divadla. Zde nastudoval přes sedmdesát rolí, a to jak těch vážných (například Alexej v Bratrech Karamazových), přes muzikálové (Eddie v Pokrevních bratrech, Ethan v Donaha!), až po ty komediální (Jindra Hojer v Rychlých šípech, Gavin v 1+2=6). Stál u zrodu nejúspěšnějších inscenací uherskohradišťské scény v celé její historii. Objevil se i na televizních obrazovkách (například v seriálech Kosmo, či Comeback). Je nadšeným a vynikajícím kuchařem. S manželkou Martinou vychovávají dvě děti - Jindřicha a Marii.