David Vaculík: Zahraji si herce, který je pro roli ochotný udělat cokoliv

Snad každý z diváků a divaček, kteří sledují tvorbu Slováckého divadla dlouhodoběji, si jméno David Vaculík spojí s muzikály Donaha!, Cikáni jdou do nebe, ale také s bláznivou komedií 1+2=6 (Jeden a dvě je šest), legendárními Rychlými šípy a někteří zavzpomínají i na hru Tenor na roztrhání. V Rychlých šípech už téměř čtrnáct let hraje postavu blonďatého Jindry Hojera. A právě podle křestního jména nejhranější role pojmenoval David svého čerstvě narozeného syna. Anebo ne? O tom, ale i o přípravě nové bláznivé komedie Peklo v hotelu Westminster, která má zítra premiéru, je následující rozhovor.

Davide, jak se cítíte coby čerstvý tatínek?
Čerstvě, zatím. Jindřich spinká, papá, kaká, papá, kaká, spinká a tak pořád dokola. Občas na nás mrkne, aby zjistil, jak se nám to zamlouvá a jinak je to synek celkem nenáročný. Jak říkám, zatím. Je mi vcelku dost jasné, že to pravé rodeo teprve přijde. Ale já chci věřit, že se jako tatínek budu cítit pořád čerstvě.

Jak reaguje okolí?
Je to paráda, všichni se pořád vyptávají a radí, jo a taky všichni říkají, že mě otcovství ohromně změní. No nevím, přece jen je mi už šestatřicet. Něco málo jsem už zažil, a tak se nechám překvapit, v čem ta změna bude spočívat.

Třeba se vám změní rytmus dne.
Možná budu chodit dřív spát. Jsem vyloženě sova a teď se mi dvakrát stalo, že jsem šel spát už před jedenáctou večerní. Pro mě to bylo naprosté sci-fi, ale vyplatilo se. Noční přebalování jsem tak zvládl na jedničku. Teda až na to, že jsem malému zadeček místo krémem na opruzeniny natřel fialkou, ta se mi u toho vylila, obarvila všechno kolem a já jsem v tom šoku malého Jindřicha oblékl, aniž bych mu dal plínku no a pak jsem ho místo do zavinovačky zabalil do poblinkané plínky. Manželka mě teď napomíná, ať vám to všechno neříkám, že prý si lidi budou myslet, že jsem úplné nemehlo. (smích)

Chlapeček se jmenuje Jindřich, hrála ve výběru jména roli i vaše postava z Rychlých šípů, kde ztvárňujete Jindru Hojera?
Samozřejmě. Budu se opakovat, ale je to tak, že jsem chtěl, aby se syn jmenoval různě, ale většina jmen, které jsem navrhoval, by nám úředně neprošla. Třeba Bruggy, podle místa kde jsem manželku požádal o ruku, nebo LI – NING, podle mé oblíbené badmintonové značky. A tak zbyla má nejoblíbenější divadelní role Jindřich Hojer.

Na podzim Rychlé šípy oslaví 400. reprízu, měl by u toho být i devadesátiletý Jindra Hojer. Pochlubíte se se jmenovcem?
Určitě, myslím, že bude šťastný, že k tak významným Jindřichům jako byli Jindřich I., Jindřich III., Jindřich IV., Jindřich VII., Jindřich VIII., Jindřich Korutanský, přibyde Jindřich Vaculík.

Co byste řekl tomu, kdyby za vámi syn přišel s tím, že by chtěl být hercem?

Hmmm, to je moc komplikovaná a moc závažná otázka. Obávám se, že nebudu mít sílu mu v tom zabránit. Jsem jediný profesionální herec v našem rodu, a tak bych se samozřejmě nezlobil, kdybych měl následovníka. Ale na druhou stranu, jsme si s manželkou říkali, že by nebylo úplně špatné, nechat se na stáří nějak finančně zajistit, koupit si karavan a objet celý svět a v tom nám Jindra jako herec asi moc nepomůže. (smích) Takže fakt zatím nevím, ale asi je mi to fuk. Když ho to bude bavit, tak ať je, pro mě za mě, třeba generální manažer ČEZ, hlavně když bude šťastný.

Co jej budete učit? Lézt po stromech? Hrát badminton? Jezdit na kole?

Všechno ho naučíme. O kolo se postarám já, po stromech výborně leze manželka. Co se týká mého milovaného badmintonu, tak to se musí opatrně a postupně. Jednou jsem si svému trenérovi postěžoval, že mě mrzí, že jsem badminton objevil až tak pozdě a že jsem nezačal hrát třeba už v pěti letech. On mi na to odpověděl, že kdybych začal hrát v pěti letech, tak teď už bych zřejmě seděl na invalidním vozíku. Badminton je nádherný, ale někdy strašně bolí, ostatně jako každý sport, když se dělá pořádně.

Máte už teď nějaký recept, kam syna nasměrujete?

Určitě se budeme snažit vést ho jak ke sportu, tak k umění. Ale všeho s mírou! Dost nechápu rodiče, kteří svému dítěti celý týden zaplácají nejrůznějšími aktivitami a kroužky, všechno jim na minutu naplánují a mají tak pocit, že své dítě rozvíjejí. Blbost, spíš zkoušejí, kde se ten jejich prcek uchytí, protože co když je to budoucí klavírní virtuóz a oni to včas nerozpoznali! Není potřeba to přehánět. Co se má rozvinout a prokázat, to se stejně prokáže a rozvine. Jsem zastáncem jemného směřování a nenápadného popostrkování.

Důležitý bude i smysl pro humor. Smějete se doma rádi? Čemu nejvíc?

Smějeme? My se doma doslova a do písmene řehtáme. Moje manželka je jeden z nejvtipnějších lidí co znám. Ona si to o osobě samozřejmě nemyslí a má pocit, že se jí spíš vysmívám, ale to není pravda. Nemůžu si pomoct, je opravdu rozkošně vtipná.

Čemu například se smějete?

Oba dva máme neuvěřitelnou smůlu na domácí nehody, takže když během dopoledne rozbijeme tři – čtyři skleničky, vylijeme pár litrů čaje a šestkrát se praštíme hlavou třeba o digestoř, tak máme opravdu o zábavu postaráno.

Jste často obsazovaný do komedií, ať už to jsou Rychlé šípy, 1+2=6, Nájemníci. Nyní vám režisér Robert Bellan svěřil další velmi vtipnou roli. Prozradíte, o jakou jde?

Hraji zneuznaného herce, který je ochoten pro získání role udělat naprosto vše a jeho manželka mu je nevěrná. Nic víc prozradit nemůžu.

Na jedné ze zkoušek režisér Bellan prý prohlásil, že máte roli sice malou, ale jednu z nejvtipnějších. Myslíte si to také?

Opravdu? Asi jo, a to je dobře ne? Když už malou roli, tak aspoň vtipnou. Jenom si musím dát pozor, abych ve výsledku nebyl vtipnější než hlavní představitel, to by vypadalo hloupě. (smích)

O čem vlastně Peklo v hotelu Westminster bude?

Asi úplně o všem. Vždyť to má sto dvacet stran. I když samozřejmě existují hry, které mají dvě stě stran a jsou úplně o ničem, ale to není případ Pekla. Je tam nevěra, konspirace, nedorozumění, záměna, výměna, atd... Prostě komedie jak má být, ale dějovou linku po mě nechtějte, sám se v tom ještě úplně neorientuji. (smích)

Na co se v komedii nejvíc těšíte?

Jednoznačně na reakce diváků. To je na komediích to nejkrásnější anebo taky to nejškaredější, podle toho jestli se komedie povede nebo ne. Při zkoušení komedie je na začátku vždycky spousta legrace, navzájem se bavíme vlastními vtípky, ale během zkoušení všechny vtipy zevšední a my se už nemůžeme dočkat, až je ukážeme někomu, kdo je ještě nezná. Tak na to se těším, na diváky.

Jaký pocit jako herec máte nejraději?

Všechny pocity mám moc rád, všechny je životně potřebuji. Třeba pocit po závěrečné písničce v muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ je k nezaplacení. Pocit pár hodin před premiérou je úplně elektrizující. Teď mám spoustu nových oblíbených pocitů, třeba když si Jindřich správně odříhne, to je vám taková nádhera. Ale pocit, když se ráno probudím vedle svých milovaných, je nejkrásnější.