České divadlo nehýří senzitivními tvůrci s tak svébytným viděním. U Pitínského se přitom s neúprosnou pravidelností střídají vrcholy a propady, až fatálně závislé na látce, již si vybere, a na tvárnosti hereckého týmu, s nímž pracuje. Jen tak si lze vysvětlit opakované prohry v činohře Národního divadla, a výsostné zisky, k nimž dochází pokaždé, když vkročí na půdu Slováckého divadla. Na rozdíl od souborů podléhajících rutině umí ansámbl v Hradišti dychtivě naslouchat, rozvíjet netušené stránky vlastních talentů a naplňovat silné vize. Proto se v Divé Báře ani jedenkrát nesetkáme s herectvím, které by zavánělo průměrností, nebo dokonce falší. Pitínský neinscenuje pouze všeobecně známou Divou Báru, ale hned tři prózy z let 1855 až 1856, každou v jiné tónině. Píseň o Viktorce vypůjčená z Babičky nese v dramatizaci Evy Tálské podtitul balada, následující povídky přetransformoval do řeči divadla Matěj T. Růžička. Karla nenásilně přesazená z Chodska na Moravu je označena jako tragikomedie, Divé Báře stačí strohý podtitul drama. Nečekaný rámec osudů vesnických dívek (v Karle chlapce převlečeného za dívku) je situován do roku 1940 a má reálný základ: tvoří jej generální zkouška amatérského souboru z Valašského Meziříčí v režii Karla Kata alias Alfréda Radoka, jenž se na počátku čtyřicátých let skutečně ukrýval na Valašsku před nacismem. Jednotící linie divadelní zkoušky v tíživé válečné době Pitínskému umožňuje vnášet do povídek napětí i humor, nečekaně děj zastavovat, zcizovat poznámkami režiséra i herců, a díky přítomnosti dvou členů fašistické tiskové služby také stupňovat pocit bezprostředního ohrožení i obecnější existenciální úzkosti. Vizuální působivost inscenace spočívá v kontrastu černého pozadí a barvitých kostýmů Michaely Hořejší, ve Viktorce inspirovaných folklorem, v Karle hororovou bizarností masopustních masek a v Báře plynule přecházejících k současnosti. Důležitou součást kompaktního celku tvoří doprovod živé kapely s cimbálem pod vedením Josefa Fojty i příležitostně reprodukovaná hudba. Režijní koncepce žádá od herců obsazených do několika rolí syntézu činohry, tance a pohybového divadla, zpěvu i sborových recitací. Jitka Josková se zaskví jako hrdá Viktorka stržená vichrem citu, Báře zase dává zvířecí divokost a chvatnou touhu po lásce. Dříve nenápadná Tereza Novotná-Mikšíková překvapí tím, jak přesně a s jakým citovým nábojem protrpí strázně Viktorčiny sestry Mařenky, Karlovy-Karliny milé Hanči i Bářiny zbožňované přítelkyně Elšky. Nové stránky svého herectví rozvíjí Kamil Pulec v trojroli Viktorčina otce, vojenského vysloužilce Barty a pastýře Jakuba. Jiří Hejcman v postavě Karly vybičovává drama smyslových prožitků, Tomáš Šulaj v roli smolaře Petra vnáší do příběhu Karly živelnou komediálnost, zatímco Správce v Divé Báře dovádí až k jiskřivé karikatuře agresivního němectví. V rozporu se šaldovským hodnocením díla Němcové interpretuje Pitínský její hrdinky jako vášnivé bytosti, které poznaly propasti, hrůzu a děs milostné tragiky, jsou vystavovány xenofobním náladám okolí a dostávají se až za hranice psychické normálnosti. Baladickou atmosféru Divé Báry umocňuje vícehlasý zpěv motivu "Povídali na louce na zelené, na jatelině" a drama vrcholí hypnotickou jevištní metaforou: blesk, jenž Viktorce přinese smrt, je symbolizován bodákem v rukou Černého myslivce. Navzdory předloze i tragikomickému ladění nemíří ke smířlivému rozuzlení ani osud Karla-Karly, jehož ukrývá matka před hrozbou vojny v dívčím přestrojení. Naopak dějem více než v samotné próze prolíná téma znejasněné sexuální identity a především hrozby vojenského drilu a válečných jatek. Štěstí nestačí dojít ani zoufalá Bára, neboť ve chvíli kýženého setkání s Myslivcem je "divadelní zkouška" z vůle přihlížejícího člena tiskové služby přerušena. Právě závěrečná část představení nejúčinněji atakuje přítomnost zobrazením české svářlivosti a nesnášenlivosti k těm, kdo se vymykají běžným modelům chování. V Divé Báře se Pitínskému i celému týmu povedlo vykouzlit vzácný divadelní zázrak. Inscenace používá nejrůznějších hereckých stylizací, bere útokem veškeré smysly diváků, zasahuje intelekt i cit, nabízí řadu významových vrstev, a přece působí zcela přirozeně, čistě a prostě. Vidět ji pouze jedenkrát je žalostně málo. Saša Hrbotický Božena Němcová: Divá Bára. Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Premiéra: 20. 1. 2007