Kláro, vzpomeneš si ještě jaké bylo seznamování s rolí Very Navrátilové? Jak jste k sobě hledaly cestu? Bylo to jednoduché? Nebo ne?
Matně vzpomínám na úplně první zmínku o této roli. Může to být tak před rokem a půl, možná dvěma, když jsem se, v poměrně veselé náladě, dostala do rozhovoru s Kubou Macečkem (režisérem Cybercomicsu) na téma co dalšího chystá pro Slovácké divadlo. Spustil cosi bláznivého o představě udělat na jevišti sci-fi komiks podle románu Egona Bondyho, vyprávěl, co hrdinka příběhu (Vera) v románu zažívá a jaké šílenosti by tedy čekaly i Veru v divadelním provedení. Moje reakce byla jen rozjívený smích a cynické "a kdo ti tohle jako zahraje?" V nastalém tichu jsem pochopila, že nejde zdaleka o bláznivou představu a že otázkou "kdo tohle zahraje" se Kuba právě intenzivně zabývá. Pěkné faux pas - takhle drze se o obsazení s režiséry obvykle nebavím, navíc když jde o hlavní ženskou roli, prostě mi to vůbec nedošlo. Pak jsem četla román. Netradičně nahlas, protože kniha zaujala i mého manžela, a tak jsem při každé společné cestě autem předčítala, zatímco on řídil. Tehdy jsme nějak hodně cestovali a tímto způsobem přelouskali celou knihu. Bylo to jako koukat na akční film a čas od času přepnout na filosofické debaty v nočním pořadu ČT24. To už jsem věděla, že tenhle úkol čeká na mě… Zásobila jsem se akčními, sci-fi a komiksovými filmy, abych lépe poznala žánr a způsob herectví a našla nějaké typicky černošské, hlavně pohybové prvky pro potřebnou stylizaci. Vedle toho jsme na zkouškách hledali lidskou rovinu osobnosti Very. Zjišťovala jsem, jak je mi vzdálená - temperamentem, názory, jazykem, životem. Ony některé menší postavy v Cybercomicsu jsou jen zkratky, takové figurky a to je v daném žánru žádoucí, ale Vera mezi ně musí "stylizací", herectvím, zapadnout a přesto mít lidský, uvěřitelný rozměr, aby měl divák aspoň malou šanci se s ní ztotožnit, soucítit, pochopit ji. A to pro mě bylo a stále je velice těžké, zvlášť když jde o "cyberpunkovou" hrdinku, která není ani "klaďas" ani "záporák", prostě už od základu je "sporně" pro čtenáře/diváka napsaná/vytvořená. Jo a taky jsem chodila běhat, abych představení vůbec udýchala. Docela se v něm fyzicky nadřu. Tedy - hledání pro mě  bylo nové a náročné.

Je něco, co tě na celé inscenaci mimořádně oslovuje?
Teď momentálně mě docela zasahuje myšlenka „co je vlastně důležité, když je konec (nejen celého světa) na dohled?“. Člověk neví, kdy to přijde a pak může litovat, hlavně času, který měl strávit jinak.

Pomohla ti tato role něco o sobě zjistit?
Například herecké limity.

Posunula tě někam jako herečku?
Určitě, i když už jsem měla moc krásných a velkých rolí, tato je první, která musí táhnout představení a to je velice náročné na soustředěnost, energii, paměť... Když to pokazím já, polovina dojmu z představení jde do háje. A zároveň vidím z této strany jak nezbytné je zodpovědné nasazení všech ostatních i těch s nejmenšími rolemi, tady prostě mnozí herci musí sloužit celku. A to je práce. Příliš obdivu ani díků za to nedostanou, ale kdyby to nedělali, potáhnou představení ke dnu a v tomto případě budu první, kdo to pocítí. Takže pro mě oprášení známé pravdy našeho řemesla: jednou táhnu, jindy sloužím. Každé má svoje, něco může být méně příjemné, oboje je pro celek stejně podstatné.

Líčení těla na hnědo asi není moc příjemné..?
To vážně není, trvá dlouho, než to na sebe člověk napatlá, ještě dýl, než to ze sebe dostane. Nemůže se pořádně ničeho dotknout, ani vysmrkat, teď do toho to lítání, to z člověka leje, jenže hnědě....no kdybych neměla Evženku Jiřikovskou tak ráda a absolutně nedůvěřovala výsledkům její práce, tak nevím. Ale její kostýmy a líčení mi vždy velice herecky pomáhají, takže to ctím a poctivě na sebe patlám.

Cybercomics končí, co cítíš?
Smutno, jak jinak. S ničím takovým už se asi nikdy nepotkám.

Co dál? K jaké roli nyní upínáš svoji pozornost?
Ještě chvíli se nechám unášet příjemnou atmosférou ze zkoušení Kočky na rozpálené plechové střeše a rolí matky pěti (šesti) dětí, ale už zítra začínáme zkoušet hudební komedii Utíkej, Nituško!, takže půjdu hledat inspiraci buď do kláštera, nebo do opery :-)