Dramaturgyně divadla je zrakům diváků skryta v závalu knih, výstřižků a moudrých spisů. Je to totiž ona, kdo spolu s režisérem hlídá, jak bude výsledná podoba inscenace vypadat a co udělat, aby byli diváci s divadelními počiny co nejvíce spokojeni. Podle výsledků, které Slovácké divadlo v poslední době vykazuje, je zřejmé, že pro ně pracují dramaturgyně první třídy. Jednou z nich je Iva Šulajová. Za pár dnů skončí další úspěšný rok Slováckého divadla. Jak jste s ním spokojená? Myslím, že příliš nepřekvapím, když řeknu, že maximálně. Každý, kdo se o divadlo zajímá, ale nejen ten, třeba i čtenář čtoucí noviny, posluchač sledující rádio či televizi, se o Slováckém divadle dozvídá poslední dobou stále častěji. A to je dobře. Znamená to, že nelehká snaha uspokojit divákův vkus se snad letos podařila. Odměnou jsou nám vyprodaná představení, dopisy a maily spokojených diváků a nebo také to, když slyšíte u lékaře, na zastávce či třeba u maséra hovořit o tom, jak to a to nové představení ve Slováckém je zkrátka bomba. Který z uvedených titulů vám dal nejvíc "zabrat"? Myslím, že zase nebudu mluvit jenom za sebe: byl to jednoznačně Čechovův Racek. Metody ruské herecké školy, které režisérka Oxana Meleshkina-Smilková vnesla do každodenního zkušebního procesu, stejně jako výsledné překotné tempo inscenace, jsou pro běžný provoz maximálně vytížených herců repertoárového divadla opravdu velmi náročné. Byl to dril a já se před jejich snažením hluboce skláním. Byla to však pro nás pro všechny velká zkušenost, přesně taková, jakou očekáváme od hostujících režisérů jejího formátu. A opět přinesla ovoce - Racek nás bude reprezentovat na celorepublikovém festivalu České divadlo 2004 v Praze v únoru příštího roku. Z dalších inscenací by se na pomyslných stupních o druhé místo bily Šakalí léta - pro náročnost pohybovou a Othello pro úspěšný "boj" s nádherným Shakespearovým blankversem ve "fungl" novém překladu Jiřího Joska. Divadlo hlásí okolo 400 nových předplatitelů. Čím je to podle vás způsobeno? Myslím si, že za to mohou tři faktory: vysoká kulturnost zdejšího publika, vyvážený dramaturgický výběr titulů a především skvělý a oblíbený umělecký soubor. Co divákům nabídnete v dalším roce, abyste je nezklamali? Přijdou-li opět s chutí k nám do divadla, pak to budou zase tři faktory výše zmíněné. Nabídka titulů i osobností je stejně pestrá jako loni: zavítá k nám opět největší kapacita české režie - Jan Antonín Pitínský -, diváci se mohou těšit na krásný hudební titul Kytice režiséra Mojmíra Weimanna, jenž se podílel na loňských Šakalích létech, dočkají se současných i klasických komedií, stejně jako romantické klasiky a pohádky pro nejmenší v podání našich domácích režisérů. Snažíme se zkrátka o to, aby diváci své divadlo MILOVALI a přišli vždy, KDYŽ SI CHTĚJÍ UŽÍT! Prozradíte, jak probíhá výběr titulů? Na počátku je téměř každodenní četba kvanta her, poté se výběr zužuje podle žánru, témat, rozvržení postav hry, režijních osobností, časových termínů, finanční náročnosti a mnoha dalších kritérií. Za dramaturgický plán zodpovídá dramaturg divadla, podílí se na něm však kromě umělecké rady vedené ředitelem Stránským i spousta dalších osob v divadle - např. programové oddělení nebo divadelní manažer. Co se děje před tím, než se herci s režisérem poprvé sejdou a začnou pracovat na nové hře? Před první, tak zvanou zahajovací neboli čtenou, hereckou zkouškou pracuje dramaturg spolu s režisérem na přípravě textu k budoucí inscenaci: u zahraničních titulů se hledá vhodný překlad, často i moderní úprava, probíhá obsazení rolí, vzniká představa hry v prostoru (na tom spolupracuje režisér se scénografem). Důležitý je hlavně úhel pohledu na tu kterou hru, ten je u každého tvůrčího týmu nový a neopakovatelný. Úkolem dramaturga je pak také poskytnout hercům informace o studovaném autorovi, hře, historické době, stejně jako vysvětlení reálií a souvislostí, které se ve hře vyskytují. V neposlední řadě také připravuje materiály pro divadelní program. Kterou z fází zkoušení máte vy osobně nejradši? Čtení her a vyhledávání informací o nich je velmi zajímavé a dobrodružné. Člověk se tak hodně naučí. Nejkrásnější ale na divadle je kontakt s živými lidmi - tedy 1. Když se podaří setkat se a spolupracovat s živým autorem nebo překladatelem hry (což se nám letos podařilo v případě dramatika Mariana Pally, překladatelů Jiřího Joska a Martina Hilského), 2. Spolupráce s herci a režisérem přímo na zkušebně - proces vznikání významů nové hry, a 3. Setkání se spokojeným divákem - ať už na premiéře po náročném "generálkovém týdnu" nebo na vydařené repríze. Chtěla byste se někdy aspoň na chvíli stát herečkou a vystoupit na jevišti před diváky? Má láska k divadlu rostla v přerovském amatérském souboru Dostavník. Je to soubor s více než 30-ti letou tradicí a kdysi zde režíroval i současný ministr kultury Pavel Dostál. Dělalo se tam, a dodnes dělá, hlavně hudební divadlo. Já jsem tam působila sedm let coby baletka, takže pocit rozsvícených světel rampy, upřených očí diváků a trémou roztřesených kolen přesně do té doby, než člověk vstoupí na jeviště, dobře znám. Herectví je ale přece jen něco jiného. Herec je napodobitel života a jako takový si nemůže ve své práci dovolit ani jeden falešný tón. Neexistuje totiž dobrý, nebo špatný herec, ale pouze pravdivý herec. Být pravdivým, je výjimečný dar, a je k tomu potřeba obrovský vnitřní duševní prostor a především mnohost prostředků, jak ho skrze postavu předat. Ne, herečkou jsem netoužila a opravdu netoužím být.