Ivo, další hrou, kterou v roce 2015 po irské baladě Studna světců a komedii Sám na dva šéfy uvedeme, bude dramatizace prózy Deník Anny Frankové. Jak probíhají práce na textu? Vím, že to není jednoduché, můžeš i diváky alespoň trochu zasvětit do procesů, jakými dramatizace zahraničních textů a této připravované hry konkrétně procházejí?
Nad inscenačním textem Deníku Anny Frankové se s režisérkou Zojou Mikotovou scházíme už dlouho dopředu. Samotná předloha je žánrově specifická – jak název napovídá, má formu deníku. Převést takto prozaický žánr na divadelní scénu není jednoduchá věc. Například jazyk filmového vyprávění tu má oproti jevišti určitě výhodu. Přestože existují dvě dramatizace tohoto textu (jen jedna z nich je přeložená do češtiny), rády bychom šly vlastní cestou, která koresponduje s poetickou tvorbou režisérky Zoji Mikotové, s její schopností „vyprávět“ nejen slovy, ale i pohybem a výtvarným gestem. Tak by se v naší inscenaci měla např. objevit i loutka japonského typu z dílny výtvarnice Yumi Mráz Hayashi.
Konkrétní práce na textu spočívá v neustálém čtení a třídění deníkového materiálu, tvorby dramatických situací, ale i nápadů na ony jiné než dramatické způsoby vyprávění. Určitě ale nevznikne pevný text, který bychom rozdali hercům na první čtené zkoušce a tentýž by diváci uviděli a uslyšeli na premiéře. Bude to podklad pro společnou tvorbu na zkouškách. To pro režisérku Zoju Mikotovou není nic neobvyklého, když jsme s herci studovali pohádku Pinocchio, měli jsme „pouze“ známý příběh a asi jednu stranu poznámek. Tady to bude samozřejmě jiné, budeme mít za sebou obrovský textový materiál – přibližně z dvousetstránkového deníku jsme zatím vybraly téměř osmdesát stran a i ty ještě jistě projdou tříděním. Důležité je postihnout nejen nejzákladnější téma, ale i další nosné motivy. Tak bychom dohromady s tématem ukrývání se židovských rodin v tajném bytě zadního traktu jednoho z amsterdamských domů chtěly vyprávět i o tématu vztahu matky a dcery, osobnostního zrání hlavní představitelky, o rozkvétajícím prvním milostném vzplanutí k příteli Petrovi, ale i o její lásce k psaní. Anna Franková své deníkové postřehy zaznamenala na svůj věk skutečně s nebývale vyzrálým talentem. Pokud by přežila hrůzy koncentračních táborů a nezemřela jen krátce před osvobozením, jistě bychom dnes četli i její další knihy. A to je také pěkné téma. Nejdůležitější téma je však nasnadě a jak se píše v jednom z rozborů Deníku, měli bychom si uvědomovat – a v příštím jubilejním roce zvlášť – že nežijeme v době vzdálené od druhé světové války UŽ 70 let, nýbrž TEPRVE 70 let. Proto bychom neměli zapomínat. Tím více v době, která je (nejen) pro nás Evropany opět velmi nestálá.

Očekáváš podobné „těžkosti“ i u Alenky v kraji divů a za zrcadlem L. Carrolla?
Tak především to nejsou těžkosti, ale radostná tvůrčí práce (i když u Anny jde radost z práce ruku v ruce s obrovským dojetím). U Alenky je to paradoxně mnohem jednodušší – próza je poměrně dost dialogická. Dramatizace z pera režiséra Jana Antonína Pitínského je již napsaná, ale i tady bude jistě platit, že text bude jen základem budoucí inscenace, postavené na kreativitě režijní, výtvarné, herecké, hudební a další. Oproti Deníku, jehož obsazení bude docela komorní, v „Alence“ bude hrát téměř celý herecký soubor v mnoha nejrůznějších rolích. Moc se těším na výpravu Evičky Jiřikovské! Zodpovědný úkol nás s režisérem Janem Antonínem Pitínským čeká po Novém roce, kdy budeme 19. ledna vybírat představitelku Alenky. Držte nám palce, ať máme šťastnou ruku!

Proč vlastně máme Alenku „v kraji divů“ a ne „v říši divů“, což je možná obecně známější sousloví?
To je záležitost překladu. Pro naši dramatizaci jsme si jako výchozí českou variantu vybrali překlad Aloyse a Hany Skoumalových. A ti mají „kraj“, nikoli „říši“. A myslím, že je to i lepší, cítím, že „říše“ nemá jen pozitivní významové nuance.

Můžeš něco prozradit už i o dalších titulech Předplatného 2015?
Můžu prozradit, že současně s Deníkem Anny Frankové bude pan ředitel Igor Stránský studovat svou třetí Shakespearovu tragédii – Macbetha – a že to bude opět v překladu Jiřího Joska. A na Chicago se již také připravujeme, s režisérem Radkem Balašem vybíráme český překlad a ladíme obsazení, což u muzikálu musí vždy mimo jiné vycházet i z hudebních partitur a zpěvních rozsahů herců.

Když se zamyslíš nad celou skladbou her pro jubilejní rok 2015, je v nich něco hlubšího (kromě tématu narozenin), co je spojuje? Něco jednotícího, co (možná ne příliš halasně, ale přece) bude diváky a především naše předplatitele oslovovat? Co se jich může snad i bezeslovně dotýkat? „Niterné“ sdělení her roku 2015…?
Myslím, že ty narozeniny jsou přece jen klíčové. V souladu s naším sloganem Předplatného 2015 se našim divákům snažíme předložit „vše nejlepší“, a divadlu tím současně totéž popřát. Jsou to velké tituly dramatické i nedramatické literatury, velké režijní i herecké úkoly. A jako jsou všechny předlohy kvalitní, věřím, že i všechny naše inscenace bude spojovat kvalitně odvedená práce, na níž je vidět, že je vytvářena s obrovskou láskou – k divadlu a k divákům. Jako každé umění je budou jistě spojovat témata nejednoznačnosti lidského osudu, neutuchajícího sváru rozumu a citu, touhy po jiných „vyšších“ světech, lpění na materiálních statcích – moci a bohatství, vrtkavosti mínění většinové společnosti, zklamání, lásky, naděje, víry – všeho, co provází člověka na jeho pozemské pouti odedávna až podnes. A umění, to divadelní nevyjímaje, patří k těm „světýlkům“, které nás mohou znovu a znovu na naší pouti pozvedat, ať už léčivým humorem, či skrze očistné slzy. Aby si pro toto diváci nadále do Slováckého divadla chodili, to bych všem dohromady moc přála.

Na Vánoce se jistě těšíš. Na co nejvíce?
Myslím, že jako každý – na pobyt doma s rodinou. Na pohádky, cukroví, kapra se salátem, na to, zda Ježíšek letos opět přijde a splní přání odeslaná v dopisech, a taky na to, jak letos přijde, jestli ho konečně uvidíme, anebo jestli zase vymyslí nějaký rafinovaný způsob, jak přijít i odejít neviděn, na dětskou radost. Ještě bych si přála, snad motoristé prominou, aby alespoň trochu napadl sníh. Aby ta vánoční atmosféra nepřipomínala předjaří, aby povozové sáňkoví a boboví nemuseli letos opět zůstat zaparkovaní v garážích, aby nejen ruce, tváře a nosy mohly pořádně aspoň jednou promrznout, ale aby i myšlenky, provětrané zimní meluzínou následně v teple u krbu, čaje a přátelské debaty mohly klidně a láskyplně spočinout. Aby to přežité a nepotřebné mohlo být odevzdáno a nové s jarem radostně očekáváno. Přeji všem krásné a pokojné Vánoce!