Ivo, co vás vedlo k výběru zrovna první Čechovovy hry?
Na výběru Čechovovy prvotiny jsme se shodli s režisérem Břetislavem Rychlíkem. Mě osobně tento text fascinoval už od studií a viděla jsem ho také v několika divadelních zpracováních. Čechovovo juvenilní drama obsahuje zárodky všech jeho slavných pozdních her, hemží se to tam k prasknutí napjatými mezilidskými vztahy, mezními životními situacemi postav, a to vše “v kulisách” zdánlivé každodenní šedi a obyčejnosti. Každá postava je gejzírem nahromaděné, potlačené energie, je to jako vesmír plný nebezpečných meteoritů - při určité konstelaci může všechno explodovat. Kouzlo je právě v té možnosti.

Říkáte, že hra obsahuje zárodky všech dalších Čechovových her. Můžete to víc rozvést?
Zárodků situací jsou u Čechova desítky, můžete některé akcentovat, jiné nechat být, proto jsou jeho dramata nesmrtelná a nadčasová a prakticky nikdy nejste s výkladem u konce. Lze je hrát kdykoli, protože obsahují základní lidské poselství: potenciál k tvorbě našeho života nosíme sami v sobě. A nevyužít ho je “darebáctví” neboli daremnost či ještě jinak žití nadarmo, bez prospěchu sobě i ostatním. (První český překlad Platonova od Ivana Wernische nese název Darebák Platonov) Schopnost “žít dobře”, nebo “špatně” se zobrazuje tokem životní energie, “zhmotňované” dvěma základními tematickými veličinami - penězi a láskou.

Jaké jsou Čechovovy postavy?
Čechovovi lidé jedí, pijí a klábosí a přitom troskotají v těchto dvou základních otázkách. A my vidíme, že v životě lidstva se za sto třicet šest let od napsání první Čechovovy hry nic nezměnilo. “Žijeme blbě,” říkají Čechovovy postavy. “Hlavní věc je - změnit život; všechno ostatní je zbytečné,” říká Čechov. V základu jeho tvorby stojí přitom vždy opravdový soucit s každým člověkem, pokora před jeho velikým a absurdním osudem zároveň (ruština má pro tento pojem krásný, do češtiny doslovně nepřeložitelný výraz sočustvije). Čechovovy hry tedy nemilosrdně, ale soucitně, jakoby až řezem skalpelu (viz jeho povolání lékaře) zobrazují na jevišti život sám, ve své všednodennosti i vypjatosti, kdy jedno ovlivňuje druhé a vše se neustále mění. Čechov stejně jako vesmír je neustálá změna. Není tak jednoduchý, aby chtěl něco říci.

Co vás při práci na textu nejvíc zaujalo?
Čechovova prvotina Platonov (známá též pod názvy Bez názvu, Bez titulního listu, Bezotcovština) má po převodu do běžného formátu A4 190 stran, to je jako dvě průměrně rozsáhlé hry dohromady. Když pomineme fakt, že režijně-dramaturgická úprava musí nutně vždy obsahovat redukci, jinak bychom v divadle seděli čtyři hodiny, je fascinující, že hru plnou velmi zralých psychologických sond postav napsal osmnáctiletý chlapec, který teprve dokončoval gymnázium, ještě předtím, než si jako student medicíny přivydělával coby autor humoristických povídek pod pseudonymem Antoša Čechonte a mnohem dříve, než vyšly jeho nejznámější prózy a dramata. Nekonečný potenciál ve hře Platonov je až děsivě obdivuhodný. Nejen rozsah, ale i obsah, který je za slovy skrytý a jenž je ještě mnohonásobně převyšuje, nám umožňuje realizovat a vidět skutečně pokaždé zcela nové jevištní dílo.

Jaký je váš vztah k ruské klasice?
Pokora. Fascinace. Dobrodružství. Výzva. Pravdivost. Nedostižnost a hloubka. Bolest. Radost se setkat.