Jak jste se dostala k netradičnímu povolání dramaturgyně? Na počátku byla dlouholetá láska k ochotnickému divadlu a několikaleté účinkování v přerovském divadelním souboru Dostavník, souběžně s tím šla dosud nepřekonaná zamilovanost literární, a tedy dohromady vědomí, že „něco” s tím chci určitě dělat. A potom následovalo studium divadelní vědy a bohemistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a také asi pětiletá, upozorňuji, že velmi inspirativní, praxe externího divadelního kritika. Zbytek už byl prozaický – ve Slováckém divadle se uvolnilo místo dramaturga a mě se zeptali, jestli nemám zájem. Měla jsem ho nejen kvůli „staré a vážné” divadelní i osobní známosti, v té době už i manželovi, který se sem dostal o dva roky dříve. To povolání mě prostě baví. O dramaturgyních se říká, že musí mít dobrý čich – na inscenace, na herce… Platí to i o vás? Jestli se toto říká, tak to mám snad opravdu ty nejlepší předpoklady – mám totiž čich, tedy ten smyslový, vyvinut skutečně abnormálně. To bych se ale mohla uplatnit také v parfumérském průmyslu, že? Ale snažím se jej skutečně uplatňovat i na divadelní provoz, je to taková stopařská práce, špionáž mezi novými či neobjevenými texty, uměleckými týmy ap. Procento „čmuchatelské” úspěšnosti však musí posoudit pověstná „zpětná vazba”: divák - ten, zdůrazňuji, především, a divadelní kritik. Jak byste charakterizovala dramaturgickou linii Slováckého divadla? Myslím si, že Slovácké divadlo ví, co chce. A tím se nechci chlubit vlastní maličkostí, mluvím o dlouhodobém nastavení divadla. Je to divadlo vymezené jako repertoárové, regionální, mělo by tedy jako takové pracovat s rozličnou žánrovou dramatikou, což je právě pro dramaturga velmi zajímavé. Není to divadlo s vyhraněnou poetikou jako třeba studiová divadla, netříští se v něm umělecké programy tzv. ode zdi ke zdi. Ví dobře, jakého má diváka a bere ho velmi vážně. A také má skutečně kvalitní umělecký soubor s atmosférou nebývalé chuti pracovat i „navíc”. Ono samo o sobě dělat divadlo „na oblasti”, kde musíte žít pouze z divadelního platu, bez existence přivýdělku v reklamách, dabinzích, filmech a televizích, vyžaduje opravdu obrovskou lásku k divadlu a mnohdy i vlastní a rodinné sebezapření. A přitom kvalita a náročnost některých kusů dosahuje mnohdy úrovně minimálně totožné s divadelními produkcemi naší monopolní metropole. Proto se před našimi herci skutečně skláním a myslím, že diváci je za to rovněž milují, což dokazuje vysoká návštěvnost domácích oproti takřka ignoraci hostujících představení. Při výběru titulu upřednostňujete umělecké ambice nebo divácký vkus? Snažíme se vylouhovat esenci obojího. Konkrétně je to spolupráce s výraznými osobnostmi českého divadla – režiséři J. A. Pitínský, Oxana Maleshkina-Smilková, Radek Balaš a mnozí další, výtvarníci, hudebníci, dále v širokospektrém repertoáru speciální zacílení na uvádění novinek, světových i českých, a tím působení na mladého diváka, který bude jednou tím, kdo bude divadlo pravidelně navštěvovat a vodit do něj další nejmladší generaci. Tomuto projektu by se měla i v budoucnosti více věnovat Malá scéna Slováckého divadla, která už teď funguje také v rámci předplatného pro studenty, a tím jim ukazuje jinou stránku divadla, kde herci i dekorace jsou takřka na dotek. Naše celková snaha při výběru titulů je ta, aby si každý divák našel v repertoáru Slováckého divadla „„to své“”. Pokud chcete uvést inscenaci v české premiéře – podstupujete lítý boj o autorská práva? S autorsko-právním bojem při uvádění českých premiér jsem se zatím naštěstí nesetkala. Občas se sice stane, že některá divadla nasadí hru téměř současně a vzájemně o sobě neví, při komunikaci s divadelními agenturami je však možné si tuto skutečnost ověřit. Také doba opcí na uvádění hry už je spíše pryč, práva sama o sobě jsou mnohdy tak drahá, že zaplatit si exkluzivitu mohou např. jen velké muzikálové produkce a divadla. Mně se spíše osvědčila práce s konkrétními autory a překladateli, se kterými texty „„objevujeme“” a dotváříme. O těchto textech mnohdy agentury ještě ani netuší. Určitá rivalita a špionážní boj o autory a jejich texty však nepochybně existuje a patří to k tomu. Která fáze přípravy inscenace je pro vás nejtěžší? Asi právě ta přípravná – práce na textu např. s překladatelem či režisérem, těžké období „„škrtů“”, které na papíře a v prostoru fungují úplně jinak, a mnohdy i shánění informací a doprovodných materiálů k projekcím, dotáčkám apod. Dnes naštěstí díky vynálezu internetu jsou to skutečně někdy „„jen“” hodiny a dny strávené hleděním do počítače místo třeba složitých a nákladných cest. Pak jsou krásné čtené zkoušky, kdy se rodí vztahy a situace hry, vykládají se postavy a jejich motivace. Když si potom člověk udělá nutnou přestávku v přítomnosti na zkouškách (to kvůli kýžené objektivitě), pak mnohdy přijde a vyslovené iluze a ideály padají doslova pod zem. Často se rodí ale nové. A s tímto vývojem se dramaturg v rámci určitých mezí musí srovnat. Je radost pracovat s připraveným režisérem, kdy na odchylky v dokonalosti jeho koncepce můžete jen lehce a taktně upozornit. Děsivé období je, když je poslední generálka a máte pět stránek připomínek... Kdy si naopak oddychnete? Vždycky si oddechnu, když na poslední chvíli odevzdám program do tiskárny, respektive když z tiskárny přijde včas a není tam žádná chyba. Co Vás v nejbližší době čeká? Maškaráda s Oxanou Smilkovou, Žebrácká opera s Martinem Porubjakem a nikdy nekončící příprava dramaturgických plánů.