Na hru Nebezpečné známosti se mnozí diváci velmi těšili. Dokonce si prý někteří pořídili předplatné jen kvůli tomuto titulu. Proč bylo nutné jej změnit, když přišla zpráva, že Jakub Maceček nebude moci Nebezpečné známosti režírovat, nestačilo by jen sehnat jiného režiséra?
Věřím, že ti, co si skutečně předplatné koupili jen kvůli „Známostem“, nebudou v celé naší předplatitelské sezóně zklamáni. Dramaturgický plán je složitý (a řekla bych skoro živý) organismus a jako takový je (naštěstí!) schopen se podle potřeby vyvíjet. Když jsme nasazovali Nebezpečné známosti v režii Jakuba Macečka, mysleli jsme na jakousi „protikladnou symbiózu“, kterou téma a režijní styl zmíněného nabízel. Chtěli jsme dát vzniknout novému „Villonovi“ (pozn. red.: míněna je inscenace Villon F. (Na krk oprátku ti věší)) či „Faustovi“ (pozn. red.: Mein Faust): spojení klasické látky s moderním, dynamickým a obrazivým režijním viděním Jakuba Macečka. Moc jsem se na toto spojení těšila a je škoda, že je na našich prknech nemůžeme vidět. Ale všichni jsme jen lidé a občas zasáhnou vyšší okolnosti. Zkrátka Jakub Maceček nemohl z osobních důvodů inscenaci nastudovat a my jsme se s tím museli smířit. Samozřejmě jsme nejprve promýšleli ideu nabídnout téma někomu jinému, někomu, kdo by ho mohl podobně posunout. A i zde nás jako první napadla osobnost režisérky Anny Petrželkové, s níž jsme už mimochodem několik let plánovali režijní spolupráci (jen nám zkrátka dosud „neklaply“ termíny). Věděli jsme ale současně, že Anna Petrželková už jednu inscenaci Nebezpečných známostí (nebo též „vztahů“) vytvořila, a to na Malé scéně ve Zlíně. A jak jsme předpokládali, nechtěla vstoupit podruhé do téže řeky. Poté, co jsme si interně přeskládali pořadí premiér (původně měly být „Známosti“ na jaře a např. „Nituška“ na podzim), ukázalo se, že se konečně časově trefíme do režisérčina nabitého plánu. A to se pro nás stalo rozhodující. Chceme totiž divákům nabízet nejen kvalitní hry, ale i osobitá režijní pojetí, neboť autorství jevištního díla, jak známo, přiřazujeme v moderních dějinách divadla právě a jedině osobě režiséra. Anna Petrželková takovou osobností je a velmi se k nám do divadla těší. Proto jsme se rozhodli upřednostnit toto oboustranně příjemné setkání před tématem „Známostí“ a vybrat režisérce titul jiný. Pevně věřím, že i ten bude pro diváky hodnotnou podívanou a pro herce kýženou novou zkušeností. A co se „Známostí“ týče, osobně bych neházela flintu do žita. Kdo ví, třeba nám budou okolnosti v některé z příštích sezón lépe nakloněny. Ale nechceme nic slibovat. Jak říkám, je to živý organismus. 

Proč jako náhrada zrovna titul Svatba od Bertolta Brechta a proč režisérka Anna Petrželková?
Když to otočím - proč Anna Petrželková, jsem již řekla, ale shrnuto: mladá režisérka s výraznou představivostí, moderním pohledem na divadlo, etablovaná v již mnoha českých a slovenských divadlech (Tichý Tarzan – Divadlo Husa na provázku; Kabaret Astragal – Městské divadlo Zlín; Romeo a Julie – Divadlo Petra Bezruče Ostrava ad.). Proč Svatba? Vyšlo to z našeho společného uvažování. Chtěly jsme najít něco, při čem se společně všichni pracovně seznámíme (je to režisérčina první spolupráce s naším divadlem) a také pobavíme :-), a co bude tématem široce přístupné publiku. Fenomén svatby je dostatečně znám všem a nabízí nepřebernou škálu nazírání – od komického až po ryze tragické. Brechtova Svatba je drobná aktovka v žánru tragikomedie až grotesky a její obsazení je skutečně „kolektivní“. Myslím, že všechny postavy jsou zde stejně důležité. V neposlední řadě jsme také při výběru hry byly limitovány tím, že s počtem herců je nutno se „podělit“ s dalším titulem, jenž je studován současně. A to je Nezbedná pohádka v režii Davida Vackeho.

Kdo je vlastně Anna Petrželková? Běžnému divákovi možná není ještě tak známá… Je její způsob práce něčím výjimečný, originální?
Brněnská rodačka Anna Petrželková studovala režii na VŠMU v Bratislavě a již několik let patří mezi významné režiséry u nás i na Slovensku. Byla nominována na „Talent roku“ v anketě Cena Alfréda Radoka, i na její slovenskou obdobu „Dosky“. A snad se na mě nebude zlobit, když prozradím to, co je beztak veřejným tajemstvím, že je dcerou jednoho z nejvýraznějších současných českých režisérů – Jana Antonína Pitínského. A my jsme rádi, že se nám v letošní divadelní sezóně podaří vyklenout jakýsi symbolický generační most, a to tak, že inscenace Svatby v režii Anny Petrželkové novou divadelní sezónu zahájí a nová inscenace J. A. Pitínského ji v červnu završí.

Čím by podle tebe měla být Brechtova Svatba v režii A. Petrželkové pro naše diváky zajímavá a přitažlivá?
Brechtova Svatba (1919) je rozsahem nevelkou hříčkou, Brecht ji psal pro své odpočinutí od větších, tehdy už na jeviště pronikajících kusů (Baal, Bubny v noci). Bylo mu jedenadvacet let a svá nejslavnější dramata i teoretická divadelní pojednání o proslulém „zcizení“ divadelního výrazu měl tedy ještě před sebou. Stavbou hra možná trochu připomíná Čechova: nenajdeme zde přesné charakteristiky postav a vztahů ani pevné stavby situací, postavy jednají hlavně mezi replikami, to znamená, že říkají něco jiného (a mnohdy také někomu jinému), než co (a mnohdy komu) chtějí říct. Jde tedy o režisérovu, hercovu, dramaturgovu schopnost vztahy mezi postavami teprve na základě textu dotvořit. Též je nutné dobře vystavět veškeré dění na svatební hostině a v neposlední řadě udržet textem nabízený rytmus, jenž se blíží grotesce. Půjde tedy o velice tvořivý a doufám i zábavný zkušební proces, jehož výsledkem bychom rádi potěšili, pobavili i dojali diváka.

Hru Svatba možná někteří diváci znají spíše pod názvem Maloměšťákova svatba. Tak jsme se to učili ve škole. S kratším názvem přišlo Divadlo Husa na provázku v roce 1978. Proč jsme si název Svatba vybrali my?
Název Svatba měla hra úplně v prvopočátku – dokonce se tak poprvé v Německu i hrála. Teprve její druhé nastudování mělo již přívlastek „Maloměšťákova“ (někdy se též uvádí Maloměšťácká svatba nebo Svatba maloměšťáka). U nás je skutečně pod tímto názvem zafixována hlavně Svatba v režii Petera Scherhaufera v tehdejším Divadle na provázku. Pro nás byla Svatba obecnějším pojmem, svobodnějším pro tvoření. Přestože podává zdařilý obrázek lidské malosti a směšnosti veškerého počínání, myslíme, že není třeba titulovat ji jako „maloměstská“. Odkaz hry je nadčasový.

Koho uvidíme v hlavních rolích?
Jak už jsem řekla, ve Svatbě jde o všechny stejně, rovným dílem. Postavy mají trochu formanovský ráz, s kouzelnými drobnými, avšak důležitými detaily. Zpočátku jsme je všechny titulovali obecně, jako svatebčany. Teprve na zahajovací zkoušce se herci dozvěděli, kterou roli budou hrát. Uvidíte: Martina Vrtáčka, Moniku Horkou, Kláru Vojtkovou, Jitku Joskovou, Zdeňka Trčálka, Jiřího Hejcmana, Irenu Vackovou, Tomáše Šulaje a Josefa Kubáníka.

Kdo další se na práci na Svatbě bude podílet?
Jsou to v podstatě naši stálí spolupracovníci. O výpravu se postará Eva Jiřikovská, hudbu skládá Mario Buzzi. Choreografie se ujme Hana Achilles (známá u nás pod dívčím jménem Košíková. O dramaturgii se podělím s praktikující studentkou čtvrtého ročníku dramaturgie JAMU, Markétou Špetíkovou.

Na závěr ještě pohled zpátky k nedávné premiéře. Jaké z ní máš dojmy? A nejen z premiéry, ale z celé práce na Frašce à la krab (Krabaretu)?
Příprava „Krabaretu“, přestože jej provázela delší pauza a přesun premiéry (z důvodu nemoci jednoho z hlavních představitelů Jiřího Hejcmana), byla veskrze radostnou záležitostí. Text vznikl na míru pro Slovácké divadlo, ve spolupráci s Centrem současné dramatiky a pražským Divadlem Letí, které vypsalo rezidenční program pro autora původní hry. Vítězný text Milana Šotka (čerstvého držitele Ceny Alfréda Radoka za hru Plejtvák) se vyznačuje vskutku vybroušeným jazykovým mistrovstvím, plným krásných a inteligentních slovních hříček, aluzí a asociací. Jeho styl na pomezí volného kabaretního pásma a frašky o jednom páru vracejícím se z letní dovolené – přičemž obě témata asociačně spojuje motiv kraba - ovlivnil také ostatní jevištní složky: hudbu z dílny Přemysla Ruta, jenž se tak k naší radosti „vrátil“ na naši Malou scénu (jeho legendární kabarety v osmdesátých letech jsou dodnes v živé paměti diváků, David Vacke také později přivedl na jeviště Malé scény Rutovu hru Olga a ďábel aneb Zlopověst), režii Martiny Schlegelové, vtipnou a hravou scénografii Anety Grňákové, výtečnou pohybovou spolupráci Martina Packa a v neposlední řadě také všechny zúčastněné herce, kteří měli chuť si s tématem hrát. Velký dík patří též hudebnímu nastudování Josefa Fojty, klavíristovi Janu Laníkovi a Konferenciérovi Davidu Vackemu, díky nimž má „Krabaret“ ten pravý k(r)abaretní říz a také Terezce Novotné, která „rozezkoušela“ roli Tresky a poté, kvůli nastávajícím krásným mateřským povinnostem, předala roli Alžbětě Kynclové. Všem, kdo se chtějí upřímně zasmát a zaposlouchat do krás našeho nádherného a košatého jazyka, představení vřele doporučuji. První dvě představení (veřejná generální zkouška a premiéra 1. 9.) měla velmi pozitivní, bouřlivou diváckou reakci. Přeji této inscenaci, aby tomu tak bylo i nadále a aby mohla předat radost a veselí co nejvíce lidem.