Miloval svůj kraj a lid a tvořil přímo z jeho kořenů, jeho myšlení utvářelo radostně prožité dětství na španělském venkově, melodie lidových ukolébavek, jakož i klasika španělského divadla, kterou uváděl s kočovným divadlem La Barraca. Maloval, hrál, zpíval, cestoval, studoval. A měl dar porozumět lidské duši. Kromě jeho nádherných básní (za vrcholnou je považována sbírka Cikánské romance) jsou nejvýše ceněna tři dramata ze závěru básníkovy tvorby: Krvavá svatba (1933) , Pláňka (Yerma, 1934) a Dům Bernardy Alby (1936). První dvě ze zmíněných her měli diváci Slováckého divadla možnost zhlédnout v předešlých letech, hru Dům Bernardy Alby, kterou autor dokončil jen necelý měsíc před smrtí, přinášíme po čtvrtstoletí (v roce 1986 ji zde nastudoval režisér Jaromír Pleskot) v premiéře 18. června. Vrcholná Lorkova hra bude zároveň završením lorkovské trilogie režiséra Igora Stránského.

Plakát k inscenaci Dům Bernardy
Alby - Eva Jiřikovská©2011,
foto Jan Karásek:


Igore, když jsme se spolu setkali nad Lorkou před necelými desíti roky (inscenace Yermy/Pláňky, 2002), řekl jsi, že Lorca je tvůj nejmilejší autor a že věříš, že po Krvavé svatbě a Yermě nastuješ někdy i Bernardu. Právě se ti tedy plní sen. Jaké je tvé další setkání s Lorkou a je něco, čím tě znovu překvapil?
Bernardu Albu jsem několikrát odložil, protože jsem byl přesvědčen, že jsem k ní ještě nedozrál. Až v roce letošním jsem si řekl, že by to už snad šlo. Po prvním, a mohu říci zodpovědně hlubokém, rozboru celé hry jsem s úžasem došel k poznání, že „....vím, že nic nevím". Cituji klasika. Každá věta, každé slovo, pomlčka, tečka nebo čárka nesou v sobě tolik významů, že připravit se skutečně dokonale znamená provést hlubokou analýzu celé hry, téměř slovo od slova. A tak si při práci na inscenaci Domu Bernardy Alby připadám nejen jako režisér, ale také jako detektiv, psycholog, sexuolog a rodič. Byl jsem tázán, zda-li jsem byl něčím překvapen. Ano, byl, ale byla to překvapení krásná a tvůrčí.

Pláňka/Yerma (2002), Miroslav Zavičár,
Anna Pospíchalová-Michlíčková -
foto Miroslav Potyka:


Na rozdíl od předchozích dvou her, je Dům Bernardy Alby hra hodně sevřená a odehrává se mezi třemi generacemi výhradně ženského osazenstva. Teď jsme zhruba v polovině zkoušení. Jaké to je režijně čelit toliké ženské energii?
Zpočátku jsem byl trochu obezřetný. To víte, když je tolik ženských pohromadě........??!! Trvalo to však velice krátce. Nastalo velmi příjemné ovzduší tvůrčí práce, které bylo vyplněno vzájemným porozuměním a pohodou. Až se trochu děsím, že práce, která mi připomíná krásný sen, 18.června skončí. Od této chvíle budou mít herečky inscenaci pouze ve svých rukou, budou si užívat toho, na čem jsme společně pracovali. Někde však v koutku duše doufám, že moje jubilejní osmdesátá režie dopadne dobře a všechny protagonistky budou mít pocit, že se pohybují v něčem krásném, že za ně hovoří duše a srdce. 


Dům Bernardy Alby je veskrze „ženská“ hra, a přesto, a nebo právě proto, je ohraničena a prosycena mužským elementem, jehož absence – ať již fyzická na scéně, nebo obrazně zastoupená v ději, funguje jen jako jeho rafinované básnické umocnění. Jediný muž v rodině – otec, zemřel, další muž – jediný nápadník a největší krasavec ve vsi – je pro pět dcer zralých na vdávání z různých důvodů nedosažitelný. Touží po něm všechny. Matka – Bernarda Alba, však své dcery neústupně hlídá, svůj dům promění ve vězení a sebe v panovačnou tyranku, která nedbá o pravé city svých dcer ani své a vše podřizuje falešné morálce vesnice. Kam až bude ochotna zajít?
„Ve hře je ukryto jedno významné memento: při útlaku, při degradaci jednoho člověka druhým, nebo jedné skupiny druhou, nakonec všechno může explodovat něčím nečekaným, nevypočitatelným a nepředstavitelným. Tedy, že divno je zahrávat si s lidskou svobodou, s lidskou touhou, s lidskou loajalitou, protože když se překročí určitá mez, může se stát něco, o čem nikdo dopředu netušil, že by bylo možné,“ říká o hlavním poselství hry překladatel Antonín Přidal.

Antonín Přidal na fotografii
Jana Karáska: