Dvě divadelní historky ze zákulisí

„Mohli byste říct nějakou veselou historku ze zákulisí?” Ptají se častokrát diváci herců a ti jen krčí rameny. Nikomu se totiž nechce přiznat, že není dokonalý a že zažije chvíle, na které by nejradši hned zase zapomněl. Silvestr je ale pravou chvílí na to, aby šli i herci s pravdou ven a přiznali, co všechno se dá u divadla také zažít.
Josef Kubáník: Bylo to příšerné, málem jsem omdlel „Byl červen, seděl jsem ve své kanceláři a okolo třinácté hodiny zazvonil telefon,” vzpomíná herec a mluvčí Slováckého divadla Josef Kubáník. „Když jsem se do sluchátka představil, ozvalo se na jeho druhém konci: ´Haló, tady je Karel Gott, mohl bych si k vám do divadla přijet zazpívat? Vzal bych s sebou Jitku Zelenkovou a bude nám veselo.´ Chvíli jsem přemýšlel, odkud ten hlas znám. Netrvalo dlouho, abych odhadl, že je to Zdeněk Trčálek, jenž si myslí, že mě vyvede z míry,” pokračuje Kubáník a dodává, že právě končila zkouška a jeho herecký kolega se jej chtěl originálním způsobem zeptat, zda půjde spolu s ostatními na oběd. Druhý den se situace opakovala. Okolo třinácté hodiny zazvonil telefon a ozval se změněný hlas: „Haló, tady je Standa Hložek. Neviděl jste, prosím, někde Petra Kotvalda? Někam se mi zaběhl a já jej nemůžu najít.” Ano, byl to opět Zdeněk Trčálek. „Přistoupil jsem na jeho hru,” říká Josef Kubáník. „´Pane Hložku, Petr tady byl, ale dlouho se nezdržel. Prý se bojí, že si jej najdete a budete s ním chtít zpívat.´ ´To mu nedaruju,´ dodal domnělý Standa Hložek a ještě chvíli pokračoval.” Po několika dalších větách se oba herci ujistili, že jde opět o oběd a vzápětí se i s ostatními kolegy sešli před divadlem a vyrazili. Ani třetí den nebyla situace jiná. „Krátce před jednou hodinou zazvonil telefon a ve sluchátku se ozvalo: ´Haló, tady Václav Hybš. Rád bych vám nabídl vánoční koncert.´ Zareagoval jsem vzápětí. ´Ale pane Hybši, teď v červnu je na vánoce brzy, ne? Radši skočte někam do bazénku, pozvěte si k tomu Jiřinku Bohdalovou, otevřete si šampáňo a hezky se uvolněte.´ ´Překvapujete mě,´ odpověděl poněkud zaskočeně hlas v telefonu. Nabral jsem kuráž. ´Však se manželka nemusí nic dozvědět. Já vím, je to stará žárlivka…´ Vtom někdo zaklepal na dveře a ty se pomalu otevřely. Mezi nimi se objevil Zdeněk Trčálek, který mi posunky naznačoval, že mám obsazený telefon, tak se mě jde zeptat, jestli půjdu na oběd. Málem jsem ztratil vědomí. Na druhém konci telefonu byl totiž skutečně Václav Hybš…” Míra Zavičár: Už jsem si připravoval tužku k podpisu Rychlé šípy jsou fenomén. Herci se objevují na televizních obrazovkách, noviny jsou plné rozhovorů, v divadle je stále vyprodáno, reprízy se počítají na stovky. Není tedy divu, že zhmotnělé komiksové hrdiny oslovují častokrát diváci na ulici, žádají je o podpisy a ptají se téměř na vše, co je zajímá. „Nedávno jsem si něco vybíral v jistém obchodě,” říká představitel Jarky Metelky Míra Zavičár. „V tom jsem zahlédl dvě asi šestnáctileté slečny, jak po mně se zájmem pokukují a chichotají se. Aha, zase někdo, kdo byl na šípech,” pomyslel si populární herec a pokračoval v nakupování. Pozornost slečen ale neustávala, až to jedna z nich nevydržela a k sympatickému idolu přistoupila. „Mohla bych se vás, prosím, na něco zeptat?” špitla. „Jistě,” odpověděl Míra Zavičár a přemýšlel, v které kapse má propisku určenou k podepisování fotek. „Mohla bych vás odněkud znát?” pokračovala dívka. „Myslím, že mohla,” usmál se divadelní Jarka Metelka. „Já jsem si to myslela,” sklopila stydlivě oči slečna. „Že vy jste Rosťa z Vyvolených?”