20. 9. 2012
Anna Pospíchalová patřila před lety k oporám hereckého souboru Slováckého divadla. Po svatbě ji čekalo dvojnásobné mateřství, a tak se s manželem Jiřím, členem České filharmonie, odstěhovala do Prahy. Nikdo nevěřil jejich slovům o tom, že Slovácko je tak jedinečné, že se sem vrátí. I stalo se. Minulou sobotu měla v uherskohradišťském divadle premiéru inscenace Višňový sad v režii ruské režisérky Oxany Smilkové a Anna Pospíchalová hraje hlavní roli - majitelku panství a višňového sadu Ljubov Andrejevnu Raněvskou. „Když paní režisérka přišla na zahajovací zkoušku, tak nám řekla hned mezi dveřmi: ´Rekreační středisko skončeno!´a měla pravdu,“ říká k mimořádně náročné práci, kterou však diváci vyprodaného hlediště odměnili bouřlivým potleskem. Přečtěte si následující rozhovor...
S režisérkou Smilkovou pracujete už potřetí. Je v něčem jiná než před lety?
Je až s podivem, jak se některé věci takřka nemění. Na paní režisérku Oxanu jako by neplatil zub času. Přijde mi dokonce, že má víc energie než před lety. Chystám se jí zeptat, jak to dělá, že je tak vitální, v podstatě nezdolná.
Proč myslíte, že se o ní mluví jako o postrachu českých herců?
Je náročná. Je velmi náročná. Když přišla na zahajovací zkoušku, tak nám řekla hned mezi dveřmi: „Rekreační středisko skončeno!“ A měla pravdu.
Přidáte nějakou historku ze zkoušení, která se v danou chvíli zdála hrozná, ale o které víte, že se jí po čase zasmějete?
Mam historku z dřívějška, kdy jsem ztvárňovala postavu Olinky v inscenaci Maškaráda. Byla jsem ve třetím měsíci mého prvního těhotenství a byla jsem velmi dojatá. Paní režisérce jsem to sdělila v maskérně při líčení na představení a ona se mě jen zeptala – „Ty který měsíc?“. Na mou odpověď, že jsem ve třetím, mi jen řekla: „Tak to ještě šest měsíců můžeš hrát Olinku!“ Divadlo je pro ni, zdá se, vším.
Ve Višňovém sadu budete hrát hlavní roli L. A. Raněvskou – co jste si myslela, když jste se to poprvé dozvěděla? Je to role, o které herečky sní?
Já opravdu nesním o rolích, jsem vděčná za každou, která přijde. Mám jediný sen, týká se role v muzikálu s nádhernou hudbou, a ten se bojím z pověrčivosti prozradit. Když jsem se dozvěděla o Raněvské, tak jsem byla velmi překvapená. Vůbec jsem nečekala, že dostanu hned po mateřské takovou roli. Tyto radostné pocity se mísily s obavami, jak to zvládnu. Prostě taková herecká klasika. (úsměv)
Co všechno jste se musela naučit?
Už tradičně hraji v představení paní režisérky na klavír, takže jsem musela zvládnout tři nové skladby. Co se týká herectví, tak je toho víc. Paní režisérka vyžaduje maximální nasazení a vede herce k absolutní přesnosti a k hlubokým emocím. Musíte se u ní učit i velké trpělivosti, protože někdy je to dost náročné, hlavně když se emočně vypjatá scéna zkouší mnohokrát po sobě.
Jaký Višňový sad diváci vlastně uvidí? Ruskou klasiku, nebo moderní inscenaci?
Velmi moderní inscenaci ruské klasiky s nevšedni scénou a doufejme, že i s nevšedními hereckými výkony. A co vím zcela jistě, nikdo se při ní nebude nudit.
Kdybyste byla divákem, kvůli čemu byste se na novinku Slováckého divadla šla podívat?
No přece kvůli tomu, že o Slováckém divadle je všude slyšet jen samá chvála. Tak proč to nezkusit i s tímto titulem?