„Máme zase jeden kousek, který není tuctový a přináší úplně novou barvu do spektra naší divadelní nabídky.“ To jsem si říkal, když jsem v pátek odcházel z veřejné generální zkoušky komedie Hráči z pera Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Slovem „naší“ myslím samozřejmě repertoár Slováckého divadla.
Mám velkou radost, že se podařilo připravit dobrou komedii, která je úplně jiná než dřívější. A co víc – v režii Roberta Bellana je to komedie úplně jiná, než které jsem pod jeho režijní taktovkou dosud viděl. A to je pro něho jako pro režiséra, řekl bych, dobrý a důležitý počin. Musím ale přiznat, že tolika jeho režií jsem svědkem zase nebyl, jen těch, které režíroval tady u nás – ve Slováckém, vlastně Pana Kolperta jsem nedávno zhlédl, toho Robert dělal ve Zlíně se skupinou složenou jak z herců souboru Malé scény Zlín, tak zlínského Městského divadla…
A jedno měla tahle jeho „zlínská“ komedie s hradišťskými Hráči společné – skvělý tah a rytmus. A taky délku. Patřím k divákům, kteří právě toto hodně oceňují: ideální představení je pro mě – bez přestávky a dlouhé maximálně hodinu a čtyřicet minut, lépe ale hodinu třicet (nebráním se hodině patnácti, v takovém případě je snad najisto zaručeno, že neusnu :-)). A to Pan Kolpert splnil krásně. A pokud už přestávka musí být, pak první půlka ať je dlouhá hodinu a druhá čtyřicet až padesát minut. Nevím přesně, jak dlouzí jsou Hráči, nestopoval jsem je, ale řekl bych, že se do této druhé z mnou preferovaných variant vešli…
A ať se pořád něco děje! A to splnily obě inscenace nádherně. A k mému překvapení každá jinak. Dění v Panu  Kolpertovi dominuje text, z něhož ale jaksi přirozeně, nenuceně, vyplývají akce jako mořská vlna, která z poklidné hladiny najednou třískne o skálu na břehu. To Hráči jsou zas plní akcí, nápadů postavených často na hře „mimo text“. Skvěle načasovaných a vypointovaných. Asi nejsem schopný si vzpomenout na všechny, ale zkrátka celý prostor jeviště je jimi zaplněný, stále se něco děje, to zajímavé se přelévá z jednoho koutu do druhého, vzájemně se nic neruší. Když si uvědomím, že šlo teprve o generálku, i když veřejnou, musím obdivovat samozřejmost a uvolněnost, se kterou si herci užívali své a režisérovic fórky. A to je dril. To se Robert a kluci asi nadřeli, umím si to představit! Teď to vypadá samozřejmě, ale aby to tak vypadalo, musí se vše domluvit na setinku přesně! A pak to taky tak secvičit! Mnohokrát opakovat než je situace ve stavu, že v ní není nic rušivého! Radost a pohoda, ta přichází dvakrát – spontánně na začátku, když to někoho napadne, často jen teoreticky a pak (pokud se proces někde nezadrhne) na konci, když po dlouhém otravném drilu a pilování mají tu teoretickou představu svým tělem zpracovanou a naučenou, zkrátka „pod kůží“, a mají uvnitř v sobě ještě čas a kapacitu a schopnost si užít i něco navíc než splnění úkolu…
A ten rytmus, v jakém všechno běží! Troufnu si říct, že muzikální cítění mám, i slova vybírám často podle melodie (přiznávám, že někdy snad i na úkor myšlenky, tu musím kolikrát dodat později :-)), a rytmus, tempo, gradaci, pointu, taky nesmírně oceňuju. To je celá polovina fóru! A to Robert umí, to je málo platné. Jak rytmus akcí a scén, tak i rytmus mluvy a dialogů.
To je další věc, která mě zaujala jak na Panu Kolpertovi, tak i na Hráčích, ale i v jiných „Robertových“ komediích tomu tak bývá – s jakou rychlostí a břitkostí, ale zároveň srozumitelností, navazuje replika jednoho herce na jinou jiného! Až bych řekl, že si musí skočit do řeči – ale neskočí, rozumím všemu a divadelnímu dění tento způsob jen dodává na spádu a jasném směřování. Napadá mě, jestli to není něco, co chce Robert záměrně uplatňovat po vzoru hereckých hvězd především amerických filmů – kdy replika střídá repliku, herci na sebe vzájemně nečekají, slova plynou, jedou, tečou, v různých barvách, náladách, melodiích, až – až přijde okamžik zastavení, zpomalení, změny – zkrátka mistrovské zacházení s rytmem. A nač se zdržovat s psychologizací! Slova předepsaného nebo domluveného textu sama řeknou vše - jsou-li srozumitelně řečena a podána a plynou-li z pravdivého a ujasněného vnitřního jednání herce. Je-li to vše jasné, je možné „to rozjet“ – ale včas taky zastavit, jak jsem už zmínil… Herci v Hráčích (naočkovaní režisérem) to umí - nádherně zvolnit a dát důraz něčemu jinému – ovšemže směřujícímu k další pointě, ať řečené ústy nebo tělem (pohledem, gestem…).
Ale jakýkoli rytmus a tempo není myslitelné bez základu a opory v hudbě pro inscenaci složené a v případě Hráčů dokonce na jevišti živě hrané! To je něco! To je zážitek!! Co jiného v Rusku než garmožka. Až teprve teď si uvědomuju, že se v hráčích i zpívalo. Suverénně, syrově, bez portů, s fórem, chlapsky, komediantsky. A za tím vším je schovaný Jožka Fojta. Bez toho, že jeho muzika má schopnost „držet basu“ s hereckými akcemi, by to nešlo. A Vojtěch Szabó je vlastně nejen muzikantem, ale i hercem. Další pěkný nápad.
Prostě jsem si v pátek tu generálku užíval. A taky scéna se mi líbila. Protože různorodá a nabízející množství „zákoutí“ na malé ploše, umožnila tím lépe rozehrát akce po celém jejím prostoru. Ale ne v jednom prostoru, nýbrž na malé ploše v různých prostůrcích. A ve všech se mohlo něco dít a my diváci jsme všechno dobře viděli, byli všeho dění svědky (samozřejmě, že především díky tomu, že herci scénu krásně "zabydleli" a "zaplnili" – nápad s močením přímo v místnosti, rozehraný a rozehrávaný mistrovsky (především Zdeňkova práce s pánví!) – nádhera!, jemně nevtíravě a v mnoha barvách rozehrané "blechy" a jejich vzájemné předávání - kouzelné, zásobování flaškami, "zásobování" vodou či něčím podobným - to vše jsou situace krásně vystavěné, na nichž jsem se bavil nejen díky originalitě nápadu či zpracování či provedení, ale i jakési "inteligenci" a lehkosti vtipu. Množství inspirace pro herce nabízela scéna Mirka Maliny. Nejvíc ale asi inspiroval režisér…
A pěkně vypadají chlapci v paručkách ze Šárčiny dílny! Pěkné panáky z nich paručky dělají, směšné rádoby světoběžníky, sotva však ruskoběžníky, po moderních trendech pokukující, daleko od Moskvy v okresních městech se pachtící a tam s paručkami o dojem se snažící…
Vzpomněl jsem si v té souvislosti (tedy – ne v souvislosti s paručkami, to pardón, ale v souvislosti se vším děním na jevišti!) na našeho pana ředitele, milovníka nejlepší éry pražského Činoherního klubu, že ho to vše možná pohladilo. Mně totiž naši Hráči – jak herectvím, tak ve výtvarné složce, ale i té hudební – Činoherní klub s jeho slavnými jmény v jeho slavné době velmi připomněli. Snad to nebude bráno jako hana, já bych to bral jako poctu.
Toto vše (a mnoho jiného) mi tedy hlavou běhalo. Těžko je to dáti do slov. Jestli z toho zbyla pěkná melodie, tak tedy alespoň něco. Mozaiku veselých „tančících“ barev bych taky bral… A jestli si někdo řekne – já se na to snad půjdu podívat – tak to by bylo supr.