Igor Stránský: Chtěl jsem být Zátopkem

Mohlo by se zdát, že Igor Stránský je na vrcholu kariéry. V těchto dnech mu bylo šedesát, režíruje s úspěchem největší světová dramata a stojí v čele nejlepšího mimopražského divadla. „Kdepak, končit ještě nechci. Mám plány na dalších šedesát let,” říká s úsměvem.
Divadlo je vaším osudem. Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se pro ně rozhodl? Já jsem nejdřív vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych se divadlu věnoval, ačkoliv tatínek byl vášnivý ochotník a maminka vyučovala hru na klavír a měli jsme tedy k umění blízko. Já jsem chtěl být Zátopkem. Mým snem byla olympiáda, tak jsem pořád běhal a běhal. Jak se to tedy stalo, že jste ´zběhnul´ k divadlu? Může za to operace achilovky, to jsem měl právě z toho neustálého běhání. Ležel jsem v nemocnici, byl jsem asi ve druhém ročníku na gymnáziu a dostala se mi do ruky knížka. Zdeněk Štepánek – herec. To byla modla. Jeden z největších herců dvacátého století, první muž Národního divadla. A to byl konec. Domů jsem se vrátil jako proměněný a oznámil jsem, že chci k divadlu. Proč? O čem tak zásadním Štěpánek psal? On mi objevil úplně neznámý svět. Svět fantazie. Bylo to nádherné. Já jsem do té doby vůbec netušil, že něco tak krásného existuje. Dovolím si trochu odbočit – teď se Slováckým divadlem spolupracuje slavný vnuk Zdeňka Štěpánka Jan. Řekl jste mu někdy, za co vděčíte jeho dědečkovi? To mě nenapadlo. Třeba k tomu bude příležitost a pobavíme se o tom. Ale vraťme se ještě k vaší cestě za divadlem. Komu jste o ní řekl kromě rodičů? Werichovi. Prosím? O prázdninách jsem provázel na zámku v Novém Městě nad Metují a jednou přišel na prohlídku Werich. Mně tenkrát bylo tak sedmnáct osmnáct a byl jsem plný divadla. A když jsem viděl toho charismatického a krásného Wericha, neudržel jsem se a řekl jsem mu, že bych rád k divadlu a co prý mám dělat. Werich se na mě podíval a jen tak, jak to uměl jedině on, zabručel: ´Jo, mladej, ale to musíš být hodně trpělivý.´ A vy jste trpělivý byl. Ano, tatínek řekl, že jestli chci opravdu k divadlu, ať si projdu víc profesí a já na rok skončil v pardubickém divadle jako kulisák. Byl to nádherný rok. Pořád jsem seděl v zákulisí a koukal se do zkoušek. V Pardubicích jsem potkal Lanďáka, Pepíčka Somra, ale také režiséra Domese, který mi pomáhal s přípravou na JAMU. Zkoušky jsem udělal a začal studovat v Brně herectví. Slovácké divadlo bylo vaším prvním angažmá? Ano, dostal jsem asi čtyři nabídky a šel jsem do Hradiště s tím, že tady vydržím tak rok a pak půjdu rovnou do Národního. Jenomže do Hradiště už tenkrát přišel i režisér Hynšt a byla tady taková atmosféra, že jsem se Slováckému divadlu upsal nadosmrti. Na které role jako herec nejraději vzpomínáte? Já jsem byl svého času vyhlášený jako pohádkový herec. Bylo to v době, kdy jsme sám už děti měl a rád jsem pro ně i hrál. Ale rád vzpomínám i na Thyla Ulenspiegela, Jašu ve Višňovém sadu a na mnoho dalších. Jak se to stalo, že jste se rozhodl studovat režii? Mě nebavilo poslouchat režiséry. Sám jsem měl častokrát svoji představu, jak by měly věci vypadat, ale musel jsem se řídit požadavky režiséra. Ale abych byl upřímný, učaroval mi docent Hynšt. To byl režisér, který převyšoval všechny. Něco neuvěřitelného. Jak ten dokázal rozkrýt texty, kolik měl fantazie, co všechno divákům nabídnul mezi řádky, ve své době byl takovou osobností jakou je dnes třeba Pitínský. Dnes už režisérem jste, ale co když herci nesouhlasí s vaší režijní koncepcí a chtějí to dělat jinak, jako vy tenkrát? Ano, to se děje. A já jsem zato rád. Jednak proto, že vidím, že herci přemýšlejí a tvoří a také mi mohou něco zajímavého nabídnout. A když s tím nesouhlasím, tak mám výhodu v tom, že vím, jak herci přemýšlejí, jak jednají a můžu díky těmto zkušenostem na ně vyzrát. Ale to říkám samozřejmě s lehkou nadsázkou. Jaká byla vaše první režie? První večerní režie byla Maryša v roce 1983. Mnoho starších kolegů neslo těžce, že se hned vrhám na tak velké dílo. Nakonec se ukázalo, že ta moje koncepce byla správná a inscenace se dočkala téměř padesáti repríz. Jen jedno nefungovalo. Neměl jsem tolik životních zkušeností. To byl důvod, proč jste ji loni nastudoval opět? Ano, někde ve mně pořád klíčila a já jsem věděl, že jsem jí nedal všechno. Že jí ještě něco dlužím. Proto jsem ji režíroval znovu. Myslím, že dluh je už splacen. Vaší poslední režií je Král Richard III. Jak dlouho ve vás dřímal on? Dlouho, předlouho, ale bránil jsem se mu. Nebyl jsem na něj ještě dostatečně zralý. Krále Richarda III. hrajete v úplně novém překladu Jiřího Joska. Slovácké divadlo má tedy skutečně dobrý zvuk, když speciálně pro ně přeloží renomovaný překladatel tak velké dílo. Jiří Josek pro nás už dělal Othella. Myslím, že byl s výsledkem spokojený a když jsem přibližně před dvěma lety uvažoval s dramaturgyní Ivou Šulajovou nad Richardem, oslovili jsme právě pana Joska. Proč? Vždyť Shakespeare byl přeložený několikrát… Ano, ale Joskovy překlady jsou velmi moderní, svěží a současné. Shakespeare psal své hry také moderně, na svoji dobu byl až skandální. A my chceme zdůraznit, že ta témata, o nichž psal, jsou aktuální stále. Boj o politickou moc, až chorobný kariérismus – to je téma věčně živé. Za pár týdnů máme volby a podívejme se, jak se politikové předhánějí ve slibech. Myslíte, že pár týdnů po volbách si na některé vzpomenou? Kdepak. Jde jim o nejvyšší příčky, jde jim o moc. O tom všem hrajeme Krále Richarda III. Zvraťme se, prosím, k onomu novému překladu. Zajímá se překladatel o své dílo? Nebo jen přijede na premiéru s tím, že se podívá, jak výsledná inscenace vypadá? Jiří Josek si naše divadlo oblíbil. Už během přípravy inscenace jsme spolu konzultovali každé slovo. Někdy jsme hercům měnili to, co už uměli, bylo to náročné. Museli jsme hru škrtat, protože kdybychom ji hráli, jak ji Shakespeare napsal, tak bychom naše diváky v hledišti drželi přes čtyři hodiny. Každé slovo, které jsme chtěli vyhodit, jsme s panem Joskem konzultovali, častokrát jsme se i přeli o významy, ale myslím, že se nám podařila dobrá práce. Ale nebudou to čtyři hodiny v divadle, že ne… Ne, naše představení má obvyklou délku. Tedy něco kolem dvou a půl hodin. A to i přesto, že Richard III. je snad nejdelší Shakespearova hra. Po Richardovi budete odpočívat? Kdepak! Na odpočine je ještě času dost. Hned za čtrnáct dnů se vrhnu na komedii z cirkusového prostředí s názvem Modrá, modrá, modrá. Jsem moc rád, že budeme první divadlo, které ji u nás bude hrát. Je od maďarského autora Zoltána Egressyho. To je stejný autor, který napsal Portugálii? Ano, tu jsme hráli roce 2004 a pan Egressy se na ni přijel podívat. A ačkoliv jsme byli už asi pátí, kteří ji v Česku hráli, byl naším pojetím tak nadšený, že projevil přání, aby byla další jeho hra poprvé hrána právě ve Slováckém divadle. Je to pro nás pocta.