Kdy jste se potkal s hrou Harold a Maude?

Znám ji už moc dlouho a několikrát jsem přemýšlel i o tom, že bych ji nastudoval, ale neměl jsem to nejdůležitější - postavu Maude. Autor Colin Higgins ji napsal jako osmdesátiletou dámu, absolutně svobodnou, krásnou, křehkou, ale zároveň silnou a pevnou. Taková herečka, která by splňovala všechny předpoklady, je jen jedna.

Květa Fialová. Jak k nabídce spolupráce došlo?

S paní Květou jsme se seznámili při jedné repríze muzikálu Adéla ještě nevečeřela, pak se stala fialovou sudičkou naší loňské sezóny a jednoho dne vplula do mé kanceláře s tím, že by si chtěla zahrát s našimi herci a že si vybrala i hru i hlavního partnera.

 

Jak jste na takovou výzvu zareagoval?

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a s velkou odpovědností k celému repertoáru, divákům a dalším okolnostem jsem zvažoval všechna pro a proti. Nebylo ale těžké si uvědomit, že je to dar, který se neodmítá.

 

Hra Harold a Maude je o tom, jak je krásné žít, že i v osmdesáti letech se dá poznávat každý den něco nového a jak je důležitá svoboda každého člověka. Bylo takové i zkoušení samotné?

Bezezbytku. Hned první zkoušku nás paní Fialová povalila takovou energií, že i daleko mladší kolegové měli co dělat, aby s ní udrželi krok. Byla nabitá chutí hrát, přicházela s nápady, jednu situaci uměla vystřihnout na několik možných způsobů. Je to velká osobnost českého divadelnictví a pro nás, kteří jsme s ní měli tu čest spolupracovat, to byla obrovská škola.

 

Květa Fialová je silná osobnost. Naslouchala vám jako režisérovi, nebo si prosazovala svůj pohled na hru?

Ani jednou se nestalo, že by si prosazovala své nápady na úkor mé režijní koncepce. Velmi ochotně naslouchala a pokud jsme se na výkladu některé situace napoprvé neshodli, všechno jsme probrali a dohodli se.

 

Očitě se vám s hereckou legendou přihodily mnohé zajímavé situace. Vzpomenete na některou?

Rád. Při vypracování určité scény jsem měl poznámku, že příliš nesouhlasím s autorem, který říká, že sníh voní. Na zkoušce jsem tenkrát oponoval poznámkou, že sníh nevoní. Paní Květa se na mne téměř vrhla „Ty necítíš vůni sněhu? Pak nejsi normální. To je přece nádhera jak sníh voní!" Počkal jsem si na první padající sníh. Bylo ticho. Sníh padal a tiše šustil. Najednou jsem měl pocit, že cítím poezii. Byl to krásný pocit..

 

Druhým hlavním protagonistou je Josef Kubáník, známý především z komediálních rolí. Jak se vám spolupracovalo s ním na tak charakterově zcela odlišné postavě?

Na začátku zkoušení jsme se oba shodli, že musíme hledat úplně jinou hereckou polohu, než na jakou jsou diváci u Josefa zvyklí. Chtěl jsem, aby byl Harold absolutně civilní, dojemný, krásný a hluboký. Byla to pro nás oba velká výzva a jsem moc rád, že takového Harolda nakonec máme.

 

Při všech reprízách diváci vstávají, máte vyprodáno do konce února. Je to pro vás satisfakce za těžkou práci?

Je to hlavně odpovědnost k divákům. Už před třemi lety se říkalo, že jsme dosáhli absolutního stropu. Snažíme se všechny přesvědčit, že můžeme jít pořád dál, že to záleží jen na chuti herců, na schopnosti přinášet divákům stále zajímavější projekty a na naší vstřícnosti k divákům. Oproti loňsku nám stoupl počet předplatitelů navzdory finanční krizi o dalších 500 nových a jejich číslo se vyšplhalo na 7667. Jezdíme po festivalech, sbíráme ceny. Všechno ale přijímáme s velkou pokorou. Kdyby tomu tak nebylo, můžeme to zabalit.

 

Máte heslo, kterým se v divadle řídíte?

Ano. Uvádíme velmi náročné inscenace i ty pro takzvaně většinové publikum. Naši diváci jsou vyspělí a kultivovaní a přijímají i projekty, které by v jiných divadlech neobstály, stejně nadšeně jako ty, u kterých se dá přízeň předpokládat. A z toho plyne i naše heslo: Slovácké divadlo nehraje pro všechny, ale hraje pro každého.