Igor Stránský: Jsem na své herce pyšný

Během našeho rozhovoru zazvonil řediteli Slováckého divadla Igoru Stránskému několikrát mobil. „Děkuji za nabídku, rád bych s vámi spolupracoval, ale máme teď v souboru plno. Pokud by se něco uvolnilo, dal bych vědět,“ odpovídal trpělivě a bylo vidět, jak nerad zájemce odmítá. „To řeším denně. Je spousta herců, režisérů, kteří by k nám do divadla chtěli do angažmá,“ říká. I tak se pozná úspěšný ředitel úspěšného divadla.

Pane řediteli, blíží se prázdniny, můžete bilancovat. Jak se vám z vašeho divadelního pohledu zatím jeví rok 2012?
Jistě nebudete očekávat, že bych si povzdechl, že se nám nedaří. Ano, některé věci by mohly fungovat lépe, hlavně ve financování divadel obecně, ale jiné nám to tak vynahrazují, takže musím říct: jsem velmi spokojený.

Můžete být konkrétnější?
Tak si to pojďme vzít postupně. Od začátku roku máme za sebou tři premiéry. A i když jsem pod jednou podepsaný jako režisér a může to znít trochu ješitně, tak se myslím, že se všechny povedly skvěle. Tak úspěšný start do nového předplatného už dlouho nepamatuji.

Tou první byl Oskar a růžová paní. Pojednává o desetiletém chlapci, který v nemocnici umírá na leukémii. Nebál jste se vážného tématu?
Slovácké divadlo je důkazem toho, že můžeme velmi úspěšně fungovat bez toho, abychom se lidem podbízeli komediemi a stavěli repertoár na nich. A i když spousta diváků říká, že si přijde do divadla ráda odpočinout, protože má starostí dost, je Oskar a růžová paní momentálně nejrychleji vyprodanou inscenací.

Čím to podle vás je?
Diváci si k nám do divadla přicházejí pro terapii. Přicházejí, aby se tváří v tvář postavili vlastním starostem. Z divadla pak, jak sami říkají, odcházejí očištění a plní energie. Inscenaci Oskar a růžová paní vytvořila režisérka Zoja Mikotová tak citlivě, že já sám jsem ji viděl několikrát a vždycky jsem byl znovu a znovu okouzlen. Vůbec se lidem, kteří ji chtějí také vidět, nedivím.

Své jistě hraje i fakt, že jednu z titulních rolí hraje paní Květa Fialová.
Ano, jsem rád, že paní Fialová už patří do našeho týmu. Předloni přijala čestné angažmá a jako správná herečka úspěšného souboru o něm také všude mluví. Mám z ní radost, asi bych jí měl zvýšit honorář. (smích)

Inscenaci Oskar a růžová paní jste dokonce vydali na CD. Proč?
Ten příběh je tak silný, že jsme chtěli, aby nezůstal jen v divadle. Natočili jsme tedy premiéru, vydali ji a před týdnem jsme CD pokřtili. Z prodeje ale nemáme ani haléř. Celý výtěžek jde Nadaci Šance, která se stará o děti nemocné leukémií. Jsem rád, že stojím v čele divadla, které umí pomáhat.

Další inscenací byl Kalibův zločin v režii vyhlášeného J. A. Pitínského.
Šlo už o šestou inscenaci pana režiséra Pitínského v našem divadle a přiznávám, že jsem se na ni moc těšil. Protože všechny jeho předchozí režie byly v našem divadle velice úspěšné. O Lišce Bystroušce se dodnes učí studenti na divadelních školách, většinu jeho inscenací natočila do zlatého fondu Česká televize a my jsme s nimi objeli všechny významné festivaly. Věřil jsem, že pan režisér dokáže tuto vysokou laťku Kalibovým zločinem posunout ještě dál.

Podařilo se to, i když to také není veselé téma?
Inscenace patří podle odborné kritiky k vrcholům soudobé dramatické tvorby v České republice. Potvrzuje to například pozvání na mezinárodní festival Divadlo v Plzni, což je jedna z největších a nejprestižnějších divadelních událostí v republice a probojovat se do hlavního programu není vůbec snadné. My tam budeme už podruhé. Co by za to jiná divadla dala.

Čím to podle vás je?
Myslím, že pan Pitínský má velký cit pro vesnické drama. Pokud si vzpomenete na zmiňovanou Lišku Bystroušku, na Divou Báru, Gazdinu robu, tak mi dáte zapravdu. A tady se s podobným tématem sešel znovu. Navíc se souborem, který je v obdivuhodné kondici.

Do třetice jste uvedli muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Ten jste režíroval vy. Proč jste po něm sáhl?
Když jsem byl mladý, tak jsme u nás doma  měli malý rozpor. V tu dobu vznikli Starci na chmelu, které napsal Vratislav Blažek a maminka, která se s ním znala z dob studií, jej prosazovala na úkor Kdyby tisíc klarinetů. Jenomže já jsem miloval Pilarku, Gotta, Matušku. Takže to tak ve mně všechno celá léta zrálo, zrálo, až dozrálo.

Je těžké převést v roce 2012 na jeviště hity známé a spojené s šedesátými léty minulého století?
Ty písničky na jevišti pořád fungují, lidi je znají a těší se na každou další. A to jsem jich do naší inscenace ještě několik přidal. Takže jich je nakonec devatenáct a všechny znějí za doprovodu živé muziky. Šlo jen o to, abychom jim dali atraktivní jevištní tvar. Měl jsem velké štěstí, že jsem dal na rady kolegů, kteří mi doporučili Jana Bursu, což je náš nejlepší stepař a ten spolu s choreografkou Anetou Michalčíkovou a korepetitorem Josefem Fojtou odvedli ohromný kus práce.

Jak to tedy při muzikálu Kdyby tisíc klarinetů u vás v divadle vypadá?
Jako na koncertu v Semaforu. Klarinety končí děkovačkou, při níž diváci tleskají vestoje, zpívají si spolu s herci a už mi jich několik řeklo, že kdyby to šlo, vyběhli by za nimi na jeviště a tancovali také. Když se na ten neuvěřitelný obraz dívám ze své ředitelské lóže, tak věřte, že jsem na své herce i na tak vstřícné a nadšené diváky pyšný.

Co připravujete v těchto dnech?
Když se podíváte na výčet těch tří inscenací, o kterých jsem mluvil, tak vidíte, že jde o dojemný příběh Oskara a růžové paní, silné drama Kalibův zločin a muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Chybí mezi nimi ona komedie. Tak jsem se s kolegy vrhnul do jedné z nejznámějších. Jde o Wildovu hru Jak důležité je míti Filipa a premiéra nás čeká 16. června.

Tím se první polovina roku uzavře?
Ano, i když v té době už bude režisérka Oxana Smilková zkoušet Višňový sad.

Počkejte, to je ta paní režisérka, o které herci říkají, že mají pocit, že jsou v hereckém gulagu?
Paní Oxana je velmi náročná a místy i tvrdá. Ale pokud chceme Slovácké divadlo pořád udržovat na špici mezi nejlepšími divadly, nemůžeme si dovolit polevit. Vždyť paní režisérka už u nás nazkoušela Racka, ten byl nominovaný na cenu Ministerstva kultury, Maškaráda se stala jednou z největších divadelních událostí u nás. Věřím tomu, že i s Višňovým sadem zaujmeme. A upřímně – herci někdy přehánějí, ale vidím na nich, že se na práci s paní režisérkou těší.


Kdo je Igor Stránský

Narodil se 15. 4. 1946 v Opočně. V roce 1969 absolvoval brněnskou JAMU jako herec a o 13 let později i jako režisér. Jeho prvním a jediným profesionálním angažmá bylo to uherskohradišťské (před studii rok působil v pardubickém divadle), kde vytvořil téměř stovku pozoruhodných inscenací. Z poslední doby patří k jeho nejnavštěvovanějším a nejúspěšnějším titulům Harold a Maude, za níž dostala představitelka titulní role Květa Fialová prestižní cenu Thálie, velkým hitem je i nový muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Igor Stránský stojí od roku 1990 v čele slovácké scény a je tak nejdéle sloužícím divadelním ředitelem v České republice. Je ženatý, má dvě dospělé děti.