Davide, odkud jsi bral inspiraci při skládání hudby k Modrým květům?
Práce na Modrých květech byla pro mě zajímavá jednou věcí - vezl jsem se na vlně jakéhosi neuchopitelna, prostě nevím, jak jsem tu muziku psal. Jestli to bylo tou tuhou zimou… Vím jen, že pořád sněžilo, Felicie nejela, všichni nakupovali dárky, já bloumal v kalamitách mezi Hradcem a Hradištěm, ve čtyřhodinových kolonách ve dvě v noci jsem vytáhl kytaru a v autě zase skládal a vlastně jsem už ani nevěděl, co je realita a co sen - přesně jak v té hře. Takže ta hudba je nepochopitelná, ale to je jen krůček od toho, jestli není blbá. Asi ne. Podle mě ji hraje výborná kapela, ti muzikanti jsou prostě špičkoví. A herci se zpěvem nemají vůbec problém. Jen jde o to, jestli Modré květy lze vůbec přenést přes forbínu na lidi. Ale to ví režísér Kuba, který je vždycky schopen vidět za roh, za zrcadlo a divadlo - i možná svět okolo sebe vnímá jinak než normální lidi.

Takto s divadlem začínal -                              A takto je to dnes - noty a synové
v tátově obleku:                                                     David a Kajetán:
          

Dobře. S nějakou představou jsi ale do toho šel, ne?
Dal jsem si závazek , že u Modrých květů je vše dovoleno, hlavně ať to není normální. Musel jsem si už zvyknout na to, že moje hudba se nelíbí všem, že někdy dělá divákům i fyzicky zle, ale asi to bude tím, že  ji skládám v první řadě pro sebe. Ono to nonstop skládání posouvá mantinely vnímání někam jinam. Zatím jsem se moc nenaučil sloužit divadlům a jejich potřebám, co se týče líbivosti a prodejnosti.

Byl to tedy tvůj obvyklý způsob práce nebo přece jen odlišný od jiných inscenací?
Každá inscenace je pro mně jiná, i když vím, že už asi mám svůj rukopis. U této inscenace jsem měl častěji pocit, že jsem se už asi doopravdy zbláznil, ale zase tam té hudby není tolik, tentokrát jsem se snažil krotit, hlavně v emocích, aby ze mě lidi neměli strach a paniku, kterou okolo sebe někdy šířím. Na Modrých květech je pro mě zajímavé, že jsem se nesnažil podtrhávat situace a atmosféry. Tím hercům nepomáhám, ale taky je nesvazuji. Taky jsem se učil na této hře jiný tajmink (načasování, rytmizace, od anglického time – pozn. red.) - nic neuhnat, nikam nespěchat.

Kdybys měl Modré květy nějak zařadit nebo pojmenovat, čím podle tebe jsou ?
Každopádně toto představení není klasika. Ale není to ani beznadějný experiment pro experiment (i když - i taková představení jsou třeba!). A rozhodně to není  klasická konverzační cochcárna zleva doprava, které fakt nemusím. Nejraději mám, když divák řekne - tady se už všichni zbláznili asi. Že má divák rád - díky technologiím, které si navezl do bytu - rychlé, svižné, bláznivé, nenáročné, krátké, popisné, po lopatě podané divadlo, že by někdy chtěl být chvílí offline a zastavit si to a vyřídit nezbytný telefon, či si zajít pro brambůrky (dnes se dá přeci všechno vypnout a pozastavit) a hlavně že je pro něho 20 minut nepřekonatelná doba a že za to dvou a půl hodinové představení toho mohl stihnout! - to je jasné, ale já tomu sloužit nechci. Modré květy mají dát klid, barvu, sen, měla by to být snad i terapie. Klidová.

Modré květy:


Skladatel něco složí, ale provést a předat dál to musí jiní. To může být pro skladatele radostné, ale taky třeba stresující…
U divadla bývá pro mně strašně důležitý zvukař. Je to padesát procent mé práce, musí umět pracovat s hudbou, ctít herce, situace, rytmus, musí být rychlý, mít tolik rukou jako pavouk nohou a měl by mít i nápady. Měl by to být opravdu druhý tvůrce. Potkal jsem už spoustu "pouštěčů" hudby - a to jsem se taky musel naučit - být proti takovým zvukařům nemilosrdný a zlý, protože svojí prací obtěžují herce a mě pomalu zabíjí - a Michal Kedroň ze Slováckého má právě ty ruce pavouka, 4 uši, pět párů očí a skvěle zvládá práci po netu – takže, Michale, díky moc - jsi skvěle rychlý a jednou spolu uděláme ještě větší věc než bys čekal. Michal se mě bojí, prý jsem blázen, ale aspoň se nenudí. No a práce s herci ve Slováckém - to je laskomina - rychlost, znalost not, ctění scénické hudby, berou hudbu jako partnera na jevišti… A kapela? To je výkvět a akustická masáž - když bleskne světlejší chvilka, tak si říkám - to jsem napsal já? Někdy bych fakt s nima chtěl udělat ve Slováckém muzikál - duchaplný a vážný - zpěv bez tance - zpěv skrz slzy, zpěv skrz smích – prostě mistři mají nohu na plynu. Něco v tom způsobu. Tak jen doufám a věřím, že celý tým budou Modré Květy bavit a na dvě hodiny se ocitnou ve světě mimosvětě, v životě mimo život... A takhle bych mohl psát a bylo by to na knihu, ale hudba nečeká a další píseň čeká na mne až se jí dotknu a oslovím svět, jež nedoslýchá.

Ještě než půjdeš oslovovat svět – řekni mi co to s tebou dělá, když už teď před premiérou je jasné, že některé tvé hudební kousky použity nebudou nebo se krátí. Mně osobně je to líto. (I když samozřejmě vím, že to už tak u divadla bývá, že všechny nápady se nakonec do inscenace nedostanou.)
Vzhledem k tomu, že ty kousky vyhazuje režisér, který má podle mého názoru nejlepší hudební vkus z lidí, které znám, tak mu mohu důvěřovat, že ví co dělá. Sice mě to mrzí, ale musel jsem se naučit, aby to nebolelo. Dřív jsem trpěl jako kůň, když se škrtalo v muzice, pak jsem se naučil neprosazovat se příliš. I na jiných skladatelích jsem poznal, jak si nesmyslně lpí na něčem, co je fakt blbé a tupé – protože často o hře dva týdny před premiérou zkrátka nevědí tolik, co herci a režisér.

Když jsi mluvil o těch čtyřhodinových kolonách, mám dojem, že to docela vystihuje tvůj životní styl, je to tak?
Jak jsem si potvrdil, všichni po proudu zlehka plavou a já po krk v blátě se proti tomu proudu sunu.

Několik fotografií z repertoáru Klicperova divadla v Hradci Králové, kde David působí také jako herec:

                                    Hadrián z římsů:                               
 

Dobře placená procházka:                          Princ a chuďas: