Jiří Honzírek: Divadlo není televize

Rozhovor uveřejněný v MF Dnes 6. listopadu Když letos na jeře získala hra Léto v Laponsku druhé místo při vyhlašování cen Alfréda Radoka a vzápětí i zvláštní cenu Českého rozhlasu pro nejlepší původní českou hru, zareagovalo na to okamžitě Slovácké divadlo. Během několika týdnů se rozhodlo, že vynikající hru o dvojici, která utíká sama před sebou, uvede. „Mám rád divácky náročnější představení,“ přiznává režisér novinky Jiří Honzírek a slibuje současný příběh plný nečekaných rozuzlení.
Kdy jste poprvé četl hru Léto v Laponsku?
Bylo to na začátku června, když jsme s dramaturgyní Slováckého divadla Hankou Hložkovou hledali vhodný text pro Malou scénu Slováckého divadla. Léto v Laponsku v množině kandidátů ostatní výrazně převyšovalo. Rychle jsem se dokázal napojit. Podruhé ve vlaku z Hamburgu jsem už potřeboval tužku. Bylo jasno.

Léto v Laponsku získalo hned dvě prestižní ceny. V čem se podle vás liší od jiných her, které v současné době vznikají?
Rudiš s Pýchou vnášejí do dramatického textu filmové výrazivo. A nutno říct, že to dělají šikovně. My jsme během zkoušení samozřejmě s takovou stavbou a pořadím replik konfrontováni, musíme tu filmovou řeč převést na jeviště či zdivadelnit, jak jen to jde. Akorátnost Laponska spočívá v tom, že tam té filmové řeči není zase tolik, anebo se neprojevuje tak agresivně, abychom ji nebyli schopni v podmínkách Malé scény pojmout. Ta filmovost, tedy střihovost, autenticita, pak podle mne hlouběji reflektuje skutečný život dneška. Roztrhanost, těkání, nestabilitu. Ten text je svěží, zabývá se každodenními starostmi a každý se v něm najde. Jde o dobrý dramatický pop.

Co je pro vás na Létu v Laponku nejzajímavější?
Text dobře vystihuje sílu a vůdčí nadání životních stereotypů. Vystihuje naši slabost vzbouřit se. V tom je ta hra velmi česká. Takoví jsme. Neradi nasadíme vlastní kejhák, kór když nevíme, co bude dál. Další, pro mě zásadní téma hry je to, že je velmi náročné a namáhavé být jinými, než jsou naši rodiče. Pro naše děti to bude taky makačka.

Ve Slováckém divadle pracujete poprvé. Kudy k vám přišla nabídka?
Oslovila mne dramaturgyně Hanka Hložková. Přijela se do Marty podívat na mé absolventské představení. Nelíbilo se jí, a tak mi nabídla spolupráci.

Co je pro vás před tím, než takovou nabídku přijmete, důležité?
Předloha, text, žánr nebo téma potenciální inscenace. Mám rád narušování a komplikování kauzality dramatických textů, spekulování, otevřené pojmenovávání jevů, monology. Ničemu se přitom nějak výhradně nevyhýbám, ale musím mít pocit, že je možné tu inscenaci udělat důstojně. Mám rád divácky náročnější představení. Myslím, že je důležité, aby existovaly inscenace, u kterých si divák neodpočine, u kterých mu nebude dán pokoj, u kterých musí makat jako herci na jevišti. Nemám rád, když divák pouze konzumuje. Divadlo není televize. Pokud to nepůjde, budu se raději živit pinklováním po hospodách.

Co se děje před tím, než začne první zkouška? Chcete třeba vědět, jak pracují herci, se kterými budete zkoušet, nebo kupujete zajíce v pytli?
V případě Laponska jsem až na Míru Zavičára kupoval zajíce a zaječice v pytli. Ale měl jsem nějaké spolehlivé informace, věděl jsem, že zaječí nora je vymazlená. Věděl jsem, že se při spolupráci s tou naší vesmírnou pětkou něco naučím.

Jaké to následně je, přijít pracovat do týmu lidí, které vlastně neznáte a kteří by se před vámi měli otevřít pro práci?
V úvodu možná stydlivé. Pár dnů trvá, než se otrkám. Ale otrkal jsem se, pak to nějak zaklaplo a myslím, že můžu říct, že jsme se pak vzájemně otevřeli tak nějak spontánně. Důležité je, aby obě strany vstoupily do spolupráce s dobrým úmyslem, s chutí poznávat a poznávat se.

Jak se vám to daří s herci Slováckého divadla?
Poslední dny mi přijde úplně pomatené, že se po premiéře sbalím a odjedu. Automaticky se mi spouštějí plány a inscenace, které bych s herci chtěl dělat po Laponsku.

Je asi těžké vycházet s takovými individualitami, jakými herci jsou. Máte na to nějaký klíč?
Těžké o tom mluvit. Každý po klíči touží a chce jej najít. Přitom si myslím, že by bylo velkou chybou se na nějaký klíč spoléhat, protože každý herec je jiný, každý cítí stejnou poznámku jinak. Je potřeba vycházet z konkrétní situace. Já se snažím být upřímný, měřit všem stejným metrem a když nevím, tak říct, že nevím nebo být alespoň zticha a nechat mluvit někoho, kdo ví. Pak může být každý herec sám sebou a v klidu se spolu domluvíme.

Léto v Laponsku je hrou pro pět herců. Mnozí režiséři mají tak málo postav raději. Je to i váš případ?
V Jitru kouzelníků v Martě jsem měl herců a hereček asi 15, a to samozřejmě nic není. Nevím, co je lepší, je to zkrátka jiná práce, jiný přístup. S více lidmi se lépe staví paralelní obrazy, a ty já mám rád, lépe se s nimi stylizuje. S málo herci zase lze prozkoumat postavu hlouběji. Proto mě fascinuje i irituje takový Platonov. Kopa lidí a všechny je nezbytné duševně promáknout. Když se to podaří a ještě zbude čas na stylizaci, vlastně na výtvarné umění...

Poznal jste v některých situacích i vaše vlastní zážitky?
Lucie se od jistého věku protlouká tak nějak sama, to jsem měl více méně taky. Leoš má silnou, až patologickou vazbu na matku a nejasný, až zamlčovaný, zablokovaný vztah s otcem. To znám velmi dobře. Já sice zůstal do maturity doma u maminky, ale razantně jsem vzdoroval jako Lucie.

Ve hře je ale také důležitá postava vesmírného terapeuta Oriona.
Toho jsem zatím nepotkal, ale nemyslím, že by ta figura stála mimo život.

Jde tam ale také o příšerný vztah rodičů hlavního hrdiny.
Takový najdeme, myslím, v každé druhé domácnosti. Ale co my můžeme kritizovat? Zkuste si představit, že vás vychovají na přelomu padesátých a šedesátých let. Studujete a formujete si názor na svět a morální zázemí za normalizace! V osmdesátých letech, v úplném rozkladu společnosti vychováváte děti a budujete domov a sázíte na něco, co se stabilně pouze tváří. A v devadesátých letech vám řeknou, že to všechno je na nic, že musíte znovu a úplně jinak, že vaše morálka je špatná, děti se vám vysmívají do obličeje. To musí být hrůza, strašná únava, zmar. Člověk náchylnější ke stereotypům se z toho už neprobere, neaklimatizuje se.

To je hodně smutný a skeptický pocit. Co se s ním dá dělat?
Člověk bude muset umřít, jeho děti, které tu zátěž taky ještě zčásti nesou, musejí umřít a až snad jejich děti budou vládnout jinou morálkou a jinými názory. Myslím, že jestli se má zabránit tomu, aby se Evropa stala ztrouchnivělým muzeem, mělo by se začít od postkomunistických zemí. My ještě máme o čem mluvit, probíráme se z diktatury, máme motor, ještě nejsme úplně pozápadnění, a to je dobře.

V čem si myslíte, že by se mohli diváci se hrou identifikovat?
S postavami. Se všemi a jednoznačně.

Několikrát jste se setkal s autory hry Jaroslavem Rudišem a Petrem Pýchou. Jaké to je, bavit se tváří v tvář s někým, jehož text jako první přivádíte na jeviště?
V jisté fázi se můžeme navzájem obohatit. Do některých komnat postav, které s herci otevíráme, autoři vůbec nenahlédli. Naopak něco, co je autorům jasné, my teprve začínáme chápat.

Co říkáte na město Uherské Hradiště?
Pro mě je to po Praze a Brně doslova oáza klidu. Poznávám zatím jen dobré a energické lidi se smyslem pro humor. To asi cítím nejvíc. Humor, vitalitu, chuť žít a pracovat. Sílu. Fascinuje mě řeka Morava, je tu dobré kino. A to nářečí je krásné. Jižní Morava je zkrátka krásná zem, vo tym žádná.