Máme tady další muzikál – Dobře placenou procházku. V čem je jiný oproti těm předešlým?
"Procházka" má na rozdíl od jiných předcházejících velice blízko k opeře. Klasické činoherní scény, které se střídají s písněmi, jak jsme zvyklí, tu prakticky nejsou. Postavy ani herci to "neukecají", všechno musejí vyzpívat. Máme živou hudbu jako už v "Klarinetech", ale tady si hudebníci díky operní formě ani na moment neoddychnou, mají nanejvýš pár vteřin, aby přelistovali v notách.

Co je nejtěžší na inscenaci, kde nepadne jediné slovo?
Je těžké ochočit si tu hudební formu natolik, aby byla plně sdělná a srozumitelná. V přesné rytmické, intonační a choreografické kreaci vypovědět příběh a vykreslit charakter postavy. Není tam příležitost něco dovysvětlovat slovy ani zámlkami. Načasování fóru i prožití dramatické chvíle je přesně ohraničeno taktovými čárami. Herec sám je malým pánem situace, jde více než jindy o souhru všech složek inscenace.

Jak se takový muzikál vlastně zkouší? Jistě je to jiné, než u klasické činoherní, či muzikálové inscenace.
My jsme začali netypicky bez režiséra. Několik týdnů jsme trávili hudebním nastudováním s Jožkou Fojtou a až v momentu, kdy jsme hudební party ovládali, do zkoušení vstoupil Radek Balaš a začal aranžovat situace, a to už od počátku poměrně pevně a definitivně. Vše za hudebního doprovodu korepetitora. Další fáze nastala, když se přidala kapela, zkoušení dostalo druhý dech, ale koordinace více lidí znamenala i nové úsilí. Když to shrnu, začíná se od formy, ta je pevná a "všeurčující", na nás na hercích je si ji osvojit a naplnit, aby divák neviděl "notičky a choreografie", ale příběh a živé lidi, které ho prožívají.

Jak bude v tomto případě eventuálně fungovat nápověda? Má šanci pomoct vám?
Při zkoušení to bylo ještě možné a velmi nápomocné, ale při představení to bude horší. Překřičet kapelu a tak aby to divák nezpozoroval ... nevím, nevím, praxe ukáže. Doufejme, že budeme tak šikovní, že zůstane jen psychickou podporou a nadšeným divákem.

Stalo se vám, že jste někdy musela využít během představení nápovědu?
Ano, už ano. Ale když takový moment nejistoty v textu (nebo doslova "okno") nastane, zaměřím veškerou soustředěnost na to, jak se z toho sama "vylhat", aby divák nic nepoznal, jak třeba i neplánovanou pauzu herecky využít a improvizovat, když už není zbytí a v tu chvíli nevidím, neslyším a často ani nápovědu. Ale improvizovat v písních není zrovna snadné a tentokrát ještě v textech pana Suchého, no, neplánuju to...

S režisérem Radkem Balašem se potkáváte už poněkolikáté. Je to v něčem jiné?
S jeho režií se setkávám podruhé, poprvé to bylo při muzikálu Cikáni jdou do nebe. Stejná zůstává jeho připravenost a smysl pro efekt a obojí je pro režiséra takového hudebního žánru nezbytné. Rozdílný je ovšem styl zkoušeného kusu. "Cikáni" nabízejí dojemný příběh, exkurz do romské kultury, snad i jejich mentalitu. Zjednodušeně bylo úkolem při zkoušení absorbovat trochu z romského temperamentu a předat atmosféru a pravdivost příběhu v daném koloritu. Tady jde na první pohled o zábavu, fóry až surreálně přitažené za vlasy, jejichž námětem je honba za penězi, zase jiná pravda ze života. Ale takové absurdní gagy, navíc v sevřenější až operní formě, vyžadují pečlivou až hodinářskou práci, tomu odpovídá i zkoušení.

Můžete prozradit jakou postavu v Dobře placené procházce vytvoříte?
Hraji postavu Vanilky, která je díky svým příbuzenským vztahům a perspektivě být matkou bohatého dědice (či dědičky) zosnovatelkou i obětí intrik.

V čem Dobře placená procházka navazuje na oblíbený muzikál Kdyby tisíc klarinetů?
Živá hudba, ale hlavně stejní autoři díla, tedy poetika divadla Semafor, tentokrát však záměrně odlišným moderním pohledem s jasným rukopisem režiséra Radka Balaše.