Působíte jako hraběnka, často jste hrála šlechtičny, máte urozené předky?
Já jsem vždycky hrála buď kněžny, nebo sexuální pracovnice. Obě by totiž v sobě měly mít jakousi noblesu. Zločinci se musí hrát s půvabem, s rozkoší. Aby vám na to ta oběť skočila. Jak budete zlá na první pohled, tak je to k ničemu. Všimněte si, že to tak dělají i naši představitelé ve vládě. To je takový politický Disneyland. Většina působí mile a na většinu se taky provalí nějaký průšvih.

A jak je to s těmi předky?
Mám aristokratické předky, babička z maminčiny strany byla z polské šlechtické rodiny.

Když jste vzpomněla babičku, vy sama máte vnučku. Jaká jste babička?
Na pohádky a procházky s kočárkem jsem nikdy neměla moc času, pořád jsem někde skotačila. Dominika je už ale velká, je jí dvacet, studuje na Karlově univerzitě speciální pedagogiku. Moc obdivuji, že má tak silné sociální cítění, chce pomáhat slabým lidem. Máme se rády. Když jsem teď byla v Národním divadle na přebírání Thálie, seděla v druhé řadě hned za mými miláčky z Hradiště, už taky dvakrát viděla Harolda a Maude.

Nemůžu se nezeptat ani na dceru.
Zuzanka je moje všecko. Každý den si telefonujeme, jsme spolu v kontaktu. Je česká učitelka, učí výtvarku, cit pro to asi zdědila po mé mamince. A mám velkou radost, že si padli do oka i s Pepíčkem Kubáníkem. Když mají pocit, že natáhnu zobák, tak si hned volají, obtelefonovávají nemocnice a nejrůznější doktory. V létě byl Pepíček i u nás na chalupě a Zuzka mu dělala bramboráky. Když už si rozumí i přes jídlo, je to všechno zalité sluncem.

Jste známá také tím, že milujete zvířata.
Když si pustím televizi, tak jedině kvůli zvířátkům. Vypnu si zvuk a představuji si, že běhám mezi nima. Doma jsme vždycky měli nějakého živého tvora. Kdysi kanárka, to jsem už byla vdaná, tomu upadla nožička, protože měl revma. Kanárci to tak mívají. A já jsem byla tak smutná, že jsem mu tu nožičku udělala ze špejle a přilepila mu ji. Moje maminka totiž měla taky protézu, protože v gulagu přišla o nohu. A já jsem si řekla, proč ne i kanárek. Hezky to klapalo, když chvilku chodil. Pak chcípnul. A měli jsme taky pejska, byl strašně rozmazlený a nedávno odešel na nebesa i můj kocour Achilles. Měl čtrnáct let a čtrnáct kilo.

Budete chtít ještě nějaké zvíře?
Nene, kdepak. S tím jsou starosti. Často jsem u Pepíčka v Hradišti a nemůžu pořád obtěžovat přátele, aby se mi o zvířátka starali. Ale připomněla jste mi jeden příběh - podporuji děti na dálku, takovou tu adopci. Můj indický chlapeček dovršil plnoletost, tak už mé peníze nepotřeboval a já jsem volala do té organizace, že bych chtěla další dítě. A oni se mi řekli, že asi budu chtít někoho odrostlejšího. Asi abych se dožila, až mu bude osmnáct.

Vzpomněla jste cesty do Hradiště, ale vy cestujete ráda obecně.
Po republice jezdím pořád, jsem jako za Josefa Kajetána Tyla, pořád někde skotačím. Dnes do Bystřice, zítra mám Plzeň, pak Brno. A o prázdninách jezdím i po světě. S Pepíčkem jsme byli ve Španělsku, letos chceme do Bulharska. S Naďou jsme byli v Egyptě, v Itálii. Pořád někam jezdím.

Jak vlastně došlo k přátelství s Naďou Konvalinkovou?
Naděnka přišla k nám do divadla z Plzně a hned jsem věděla, že to je moje duše. Vždycky to na lidech poznám. Jen se podívám a vidím. Naprosto si rozumíme. I když jsme každá jiná. Když jedeme k moři, Naďa si hned lehne a vstane až když odjíždíme. Já bych pořád někam chodila. Tak pokaždé popadnu nějaké turisty a šup na výlety. Nebo teď Naďa zase hubne. A bude to dokonce v televizi – takový ten pořad, jak paní doktorka lidem vyhazuje lednice. Tak se mě včera na kameru ptali, co na to říkám, jak jí fandím. A já jsem jim odpověděla, že mám ráda Naďu tlustou. Byli asi trochu v šoku.

Několikrát jste vzpomněla cestování do Hradiště. Za čím a za kým tam hlavně jezdíte?
Za největší láskou mého života. Pepíček Kubáník je moje všecko. Je to dar na konci života. Dělá mi servis lásky. Miluji citlivé lidi jako je on. Ale jak už dostal od života pár facek, je silnější, pevnější a jde vzpřímeně krok po kroku dál a dál. Navíc je výborný herec, má silné charisma a diváci ho milují. Nedivím se jim.

Vy jste ale už hrála s celou řadou jiných vynikajících herců.
Ano, s panem Voskou, s Pepíčkem Bekem, s Vláďou Menšíkem, Mildou Kopeckým, panem Högerem, ale věřte mi, že nikdy jsem neměla ty pocity, co s Pepíčkem. Dokáže toho na jevišti tolik sdělit. Co on má všechno v očích. Na jevišti to pak není hra, ale život. Je to pro mě vzácnost, že zrovna s ním můžu divadlo hrát.

Nabízí se otázka, jestli poté, co jste teď dostala Thálii, spolu s Josefem Kubáníkem připravíte další hru?
Když jsem přebírala Thálii, řekla jsem, že miluji Hradiště a Slovácké divadlo, že to je moje divadlo Národní. Je tam vynikající soubor, každý kout divadla je plný lásky k divákům. Nebo víte o jiném divadle, které má 8000 předplatitelů a má pořád vyprodáno? Já ne a věřte, že divadla díky tomu, jak někam pořád jezdím, znám. A i kvůli tomu všemu spolu s Pepíčkem chceme nazkoušet další hru. Už ji máme vybranou, jen čekáme na schválení autorských práv, pak to všem oznámíme. Je to nádherná věc, minulý týden jsem ji poprvé četla a byla jsem dojatá.

Několikrát jste řekla, že Maude jste vlastně vy. Že nic nehrajete.
Ano, pan Higgins jako by to psal právě pro nás. Všechno tak cítím a tak to prožívám. Teď mi někdo řekl, že jsem si do role šikovně přidala vlastní filozofii. Ale to ani omylem. Všechno jsou to slova autora. Ani písmeno jsem si nezměnila. A i Pepíčkovi je to vlastní. Když jsme spolu byli na tiskové konferenci k Tháliím, řekla předsedkyně činoherní komise paní Paterová, že nominaci by si také zasloužil. Souhlasím s ní. Ta Thálie je z poloviny i jeho.

Když se ohlédnete, čeho si nejvíc v životě vážíte?
Že snad nebyl marný. Že jsem poznala na konci života obrovskou lásku, která mu dává smysl a těším se na každý den, každý den je totiž už bonus. Že mám krásnou dceru, zetě, úžasnou vnučku, prožila jsem nádherných padesát let po boku mého milovaného manžela Pavla, hraju pořád divadlo, hraju moji Maude a vidím, že Pepíček je šťastný. Já se mám skutečně krásně a nic bych neměnila.

Fotografie Jana Karáska z inscenace Harold a Maude: