4. 6. 2015
„Sen o konci vraždění přináší jen nové běsy“ – tak nazval svou recenzi na našeho Macbetha J. P. Kříž. Přečtěte si ji: „„Ten, jehož jméno zapovídá se vyslovit“, a kritik musí - tedy Macbeth, největší zlosyn, a že jich William Shakespeare světu přinesl pěknou řádku, završuje triptych mistrových tragédií z dílny principála Slováckého divadla Igora Stránského (Othello 2003 a Richard III. 2006). Jméno samozvaného vladaře nevysloví opravdu žádný anglický herec, a vyhýbá se mu třeba i náročným fyzickým rituálem obíhání divadla. A přestože kritik musí, potrestala ho tradice výmluvně a exemplárně: Ztratily se mu mobil a nelevné dioptrické brýle. Náhradních nemaje, dějiny ho přinutily vést hodnocení sezóny Slováckého divadla s lupou. Pro ostudu.“ (Pozn. ed.: Hodnocení inscenací Slováckého divadla je interní „zpětná vazba“, kterou poskytuje J. P. Kříž divadlu jednou až dvakrát ročně, je též podnětem k diskusi a dokument zůstává uložen v archivu divadla.)
Macbeth podle Joska
Stránský v shakespearovských variacích hledá variabilitu výkladů, aniž by překotně, a většinou málo povedeně aktualizoval. On třeba Hamlet v maskáčích, a viděli jsme i pitomější, je aktualizací pouze vnějškovou. Shakespeara není třeba zbytečně opravovat; a konkrétně Macbeth - temná hra o uchvácení moci a o čistkách jako jeho důsledku - je aktuální dost.
Právě že kruh kolem současné demokracie se už zase povážlivě zmenšuje. Už dvakrát jsme to zažili: v osmatřicátém a v osmašedesátém. Nepoučitelní nejsme jenom my, i když domácí pošilhávání senilních mocipánů po objetí s východním bratrem je výmluvné.
Tak daleko Stránský Macbetha nedomýšlel, to ponechal divákovi. Zůstal tam, kde konflikty vznikat mohou. Třeba Čarodějnice (Josef Kubáník, Zdeněk Trčálek, David Vaculík) jsou hackeři s tablety. Velké moderátorky nejenom králova osudu (porazit ho může jen člověk ženou nezrozený, až les vykročí k jeho hradu), se pak plynule proměňují v nájemné vrahy.
V Hradišti zvolili překlad Jiřího Joska, který se s Martinem Hilským - každý jinak, ale stejně kvalitně - podílejí na tom, že máme v Česku lepšího Shakespeara, než je ten v jeho staré vlasti. A ke všemu dějiny často překrucoval, aby se zavděčil. Vedle Richarda III. ani Macbeth nebyl jen zlovládcem. A krále Duncana nezavraždil. Porazil ho v boji. K radosti poddaných.
Připomínaje kvality hradišťského nastudování Macbetha, nemohu opomenout ani po duchu Shakespearova zadání nesený hudební part Martina Štědroně; monumentalizující, a zároveň drastičnost nelítostného příběhu potvrzující. Originální, invenční, ozvláštněle melodický.
Hodná Lady Macbeth
Výrazové prostředky Tomáše Šulaje v titulní roli nejsou neomezené. Herecký výkon v Macbethovi parádní, u něj je těžké shledávat jiné, ale trochu je v něm přece jen i jeho erbovního Richarda. Lady Macbeth Pavlíny Hejcmanové postrádá tvrdost i akcent na spoluvinu. Její královna-zlodcera je místy skoro až vlídná.
Jako celek je Macbeth kouskem plnokrevným. Dozajista i zásluhou Kláry Vojtkové, Jiřího Hejcmana, Pavla Hromádky, Kamila Pulce a dalších členů stále záviděníhodného kolektivu - a že se východní Morava může pyšnit hned dvěma. Doufejme, že Macbeth nebude odkazem Igora Stránského v „jeho“ divadle, které vedl víc než dvacet let, nýbrž výzvou. I pro něho.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště - William Shakespeare: Macbeth. Překlad Jiří Josek. Režie Igor Stránský, dramaturgie Markéta Špetíková, scéna Miroslav a Lukáš Malinovi, kostýmy Marie Jirásková, hudba Martin Štědroň, pohybová spolupráce Hana Achilles. Premiéra 18. dubna 2015.
Hodnocení 80%