Stojíte na prahu další divadelní sezóny. Jaká pro vás byla ta uplynulá?
Měl jsem tak akorát práce pro čtyřicátníka - tři pěkné role. Ještě si pamatuju všechen text, ale cítím, že je nutný i odpočinek. Jakmile totiž herec nemá čas na vydechnutí, začne se opakovat a pracuje spíš jako stroj. Navíc je vyčerpaný a nemůže režisérům nabízet nic nového. Toho bych se dožít nechtěl.

Vy jste loni hrál ve velmi úspěšných titulech. Jak na ně vzpomínáte teď, s odstupem?
Loni jsme začínali Maškarádou v režii ruské režisérky Oxany Smilkové. Byla to jedna z nejnáročnějších prací, jakou jsem u divadla kdy zažil. Po premiéře jsem se cítil jako vymačkaný citrón. Na druhou stranu ale vím, že jsem roli Arbenina nezůstal nic dlužný.

Další vaší rolí byla postava Carola Newquista v komedii Vraždičky režiséra Roberta Bellana.
S Robertem to bylo úplně něco jiného než s Oxanou. Pohodová práce, pořád jsme se smáli, ani jsme neměli pocit, že něco děláme. Ale bylo to dáno samozřejmě i žánrem hry. Ke komedii se přistupuje jinak, než k velkému dramatu. Navíc jsem se ve Vraždičkách setkal na jevišti s kolegyní Monikou Horkou. Je to výborná partnerka, neprávem opomíjená, a protože těch příležitostí moc nemáme, užili jsme si to oba.

Posledním titulem v minulé sezóně bylo ale zase drama Richard III.
Toho režíroval Igor Stránský a myslím, že se mu moc povedl. Všechno zafungovalo v obdivuhodné symbióze. Kostýmy, scéna, úžasná muzika Martina Štědroně - ta inscenace má velmi silnou atmosféru a ačkoliv jde o klasické Shakespearovo drama, ocenili je i diváci. Před koncem roku bychom měli Richarda III. hrát v Praze, jsem moc zvědavý na tamní ohlasy.

Ale přiznejte, že jste se těšil i na prázdniny.
Každý herec se na prázdniny těší, protože během roku jsme stále zapřažení. Je pro nás nemožné vzít si dovolenou. Hrajeme o víkendech, o svátcích, pořád jsme v pohotovosti a připraveni přijet do divadla a hrát. Takže o prázdninách vypneme a užíváme si.

Kam jste vyrazil?
Letos jsem byl jen u maminky v Pardubicích a na chaloupce ve Starých Hutích s kocourem Bonifácem. Po předloňském výletě na Floridu se mi tady nahromadila spousta restů, na něž došlo právě o prázdninách. A taky jsem pracoval.

Šlo o natáčení dalších dílů Četnických humoresek, je to tak?
Náš ředitel Igor Stránský se mě před prázdninami potutelně zeptal: "Umíš tancovat?" "Ne!," odpověděl jsem okamžitě, protože jsem čekal nějakou kulišárnu. A on, že se v Luhačovicích budou točit Humoresky a že by mě tam paní režisérka Moskalyková chtěla do jedné role. Nakonec jsme se domluvili.

Do jaké role vás tedy obsadila?
Moje postava má velmi komické jméno – Albert Vědro a jsme společně s Hanou Ševčíkovou z pražského Národního divadla rodinnými přáteli manželů Arazímových, které hrají Tomáš Töpfer a Alena Antalová. Setkáme se v Luhačovicích v lázních.

A taky na koupališti, takže nejenom diváci muzikálu Donaha! vás uvidí v plavkách.
(smích) Ano, navlékli mě do takových těch směšných dobových plavek s tím, že se budeme koupat ve vodě. Toho jsem se nebál, říkal jsem si, že budu ponořený do vody a nikdo nic vidět nebude. Jenomže Töpferovi se do vody nechtělo, takže to dopadlo tak, že jsme běhali kolem bazénu. Ještě že jsem za deset dní zhubl šest kilo, takže to nebylo tak strašné. To víte, už mi bylo čtyřicet...

Váš věk zmiňujete už podruhé. Trápí vás, že stárnete?
To v žádném případě! Dělám si z toho spíš legraci. Právě ve středním věku je nabídka rolí nejširší. Ale zároveň si nejvíc uvědomíte jak ten čas je neúprosný a jak strašně rychle utíká. Přiznávám, že pozoruju, jak u divadla najednou překonávám sám sebe. Že se někam vytratilo to obrovské nadšení, které jsem měl na začátku, když jsem k divadlu nastupoval. Nejsem si jist, jestli je to léty. Znám kolegy, kteří obrovským pracovním entuziasmem oplývají i ve starším věku.

Čím to tedy je?
Nevím. Asi prožívám krizi středního věku (smích). Divadlo mě přitom vždycky fascinovalo. Divadelní opona - to je něco neuvěřitelného. Už jako malý jsem u babičky ve výklenku hrával divadlo a měl tam oponu. Nejdřív na kolíčcích a pak i na kroužcích, takže šla roztahovat a zatahovat. Vzrušovala mě ta představa, co se skrývá za skutečnou oponou, chtěl jsem poznat divadelní zákulisí. Zároveň jsem se ale bál, že se tak stane a iluze budou pryč.

A není ta ztráta iluzí tím, co teď prožíváte?
Víte, já jsem odjakživa chtěl dělat divadlo, ale nijak vědomě jsem se za tím nehnal. Přišlo mi to jako něco nedosažitelného. Začínal jsem v Pardubicích jako kulisák, pak občas řekl na jevišti slovo, větu, přišlo angažmá v Českém Těšíně a pak nabídka z Hradiště. Ty možnosti a příležitosti se množily a já jsem se vlastně jen díval, jak mě režiséři obsazují do stále větších rolí a jak to nějak plyne samo. Možná ale máte pravdu, sen se mi splnil. Napadlo mě, že bych mohl dělat něco jiného.

To zní až osudově.
Před dvěma lety na Floridě jsem si uvědomil, jak je ten svět obrovský, a že ty problémy, které tady občas řešíme jsou naproti tomu malinkaté a někdy směšné. Popadla mě touha cestovat, jít do světa. Říkal jsem si - máš dvacet let u divadla za sebou a dvacet let před sebou. Co kdyby ses v těch dalších dvaceti pokusil dělat něco jiného? Víte, myslím, že to je málo a velká škoda, když se člověk v životě věnuje jen jedné profesi.

Chystáte se tedy odejít od divadla?
(dlouze mlčí) Nevím. Pořád o tom přemýšlím. Pak mi ale přijde dopis nebo mail od diváků, že jsem je nějakou rolí potěšil a znovu mě to nabije a dodá sílu jít dál a nic neměnit.

Třeba by to vyřešila nějaká opravdu zajímavá nabídka do jiného angažmá.
To by musela být nabídka... (zamyslí se) Ale ne, já už asi jinam nepůjdu. Kde bych našel takou partu fajn kolegů, takové diváky? Zůstanu věrný Slováckému divadlu, Starým Hutím a svému kocourovi.

Ale vy jste především veselý člověk se smyslem pro humor a dokazujete to i na jevišti. Dočkají se diváci v nejbližší době nějaké takové role?
Režisér Radek Balaš mi svěřil postavu milionáře sira Osgooda Fieldinga v muzikálu Sugar, jehož děj diváci znají ze slavného filmu Někdo to rád horké. Začali jsme zkoušet na začátku tohoto týdne a já se na práci po prázdninách těším.

Je spolupráce s režisérem Radkem Balašem jiná, než s jinými?
Radek má zaručený čich na dobré věci. Vždyť všechny jeho muzikály jsou ve Slováckém divadle tak úspěšné. Šakalí léta měly padesát repríz, Donaha! je vyprodáno během chvilky, má za sebou čtyřicet repríz a ještě ani zdaleka nekončí. Jsem přesvědčený, že i ze Sugar budou diváci nadšení. Už teď se ptají, kdy se začnou prodávat vstupenky.

Vida, jak jste se najednou rozzářil, když došla řeč na další práci…
Vidíte, to je možná to, co mě tady pořád drží. Výjimečná konstalace hvězd. Vždyť právě kvůli ní se sem vracejí režiséři, po kterých pošilhávají v Praze či jiných velkých městech. Plní si tady u nás sny. A já bych měl odejít?


Martin Vrtáček

Narodil se v roce 1965 v Pardubicích, absolvoval Střední průmyslovou školu železniční - obor doprava a přeprava, ale po maturitě okamžitě zběhl k divadlu. Začínal ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde nastoupil jako stavěč dekorací a příležitostně i hrál. V roce 1989 dostal nabídku do Těšínského divadla v Českém Těšíně a po dvou letech přešel do souboru Slováckého divadla. Zde vytvořil celou řadu rolí – titulní postavu ve hře Cyrano de Bergerac, Bohouška v Rychlých šípech, Dava Bukatinskeho v Donaha! a další. Za postavu Antonis Salieriho ve hře Amadeus získal cenu diváků, cenu kritiky a byl i v širší nominaci na cenu Thálie.