Po Oleanně a Kočce na rozpálené plechové střeše, tedy dvou psychologických hrách se pouštíte do komedie. Co vás k tomu vedlo?
Když mi pan ředitel toto hostování nabízel, byl již dramaturgický plán daný a bylo potřeba nastudovat komedii. Pro mě osobně je to také výzva, ukázat hradišťskému publiku, že se umím poprat i s komedií. Snad to vyjde – ale lehké to tedy rozhodně není.

Proč jste vsadil právě na komedii Sám na dva šéfy?
Dobrých komedií je celkem omezené množství a tato se na Moravě ještě nehrála. Přijde mi celkem neotřelá a svižná. Navíc se jedná o Westendský i Broadwayský hit, snad se bude líbit i na Slovácku.

Sám na dva šéfy je hra podle Goldoniho Sluhy dvou pánů. V čem je jiná, možná i lepší?
Je aktuálnější a tedy i bližší současnému publiku.

Premiéra je za dveřmi. Jaké bylo zkoušení?
Pro mne velmi náročné. Musím se přiznat, že tato dramatika není úplně můj šálek čaje. Vyžaduje to značné technické dovednosti jak od herců, tak od režiséra a je třeba inscenaci stavět krůček po krůčku a já nejsem úplně tento typ inscenátora. Raději vycházím z herců a třídím jejich materiál, zde je nutné poměrně banální situace a prostinkou zápletku opravdu stavět jako hodinový stroj. A to je velmi ale velmi náročné.

Lišilo se zkoušení předchozích dvou inscenací a nejnovější komedie?
Ano, diametrálně. Oleanna byl komorní kus, kde jsme s kolegy spíše diskutovali o tématu, než zkoušeli. Doslova jsme se nimrali v textu a ve významu jednotlivých slůvek. A ono se to pak nazkoušelo nějak samo. Kočka na rozpálené plechové střeše má zvláštní strukturu, kromě několika málo hromadných scén se jedná vlastně o sérii monologů, velmi křehkých a niterných. Herci potřebovali spoustu času, aby mohli tyto monology zejména emočně vystavět a já se snažil jim v tom co nejméně překážet. Šéfové jsou organizačně mnohem složitější, minikapela, spousta gagů a rvaček, přestavby, choreografie. Mnohem méně atmosféry a dojmů a o to více poctivého divadelního řemesla.

Co publikum vlastně čeká?
Diváky čekají zhruba dvě hodiny, doufám, že třeskuté legrace. Parádní tříčlenná kapela, několik písniček a především David Vaculík ve své nejlepší formě.

Připravujete komedii, diváci občas říkají, že by se v divadle chtěli hlavně smát, ale jako ředitel budete jistě chtít uvádět i jiné žánry. Proč je to podle vás nutné?
Myslím si, že zřizovací listina Slováckého divadla to definuje moc hezky: „Divadlo je zřízeno za účelem přispívat k hledání společenské a mravní identity člověka, k jeho citovému a myšlenkovému obohacení.“ A na to jen komedie nestačí. Ostatně já mám nejraději divadlo, kde mi smích, leckdy i zlý a zlomyslný najednou zatuhne na rtech. Příkladem budiž skvělá inscenace Svatba režisérky Anny Petrželkové, smál jsem se velmi a od srdce, ale ona to vlastně legrace moc není.

Před několika dny se Jitka Josková a Tomáš Šulaj stali herci podávající nejlepší herecké výkony loňského roku ve vámi nastudované Kočce na rozpálené plechové střeše. Měl jste z toho radost?
Hádejte! Jsem na ně velmi pyšný, zejména v konkurenci ostatních kolegů a to nejen v Kočce, ale v celém divadle.

Slova o tom, že diváci se chtějí hlavně v divadle bavit, popírá zájem o oceněnou Kočku. Po ohlášené derniéře bylo představení ihned vyprodáno, a tak divadlo přidalo ještě jednu reprízu. Co to nakonec o divácích Slováckého divadla vypovídá?
Jen to nejlepší. Prostě rozumí divadlu. Já mám ale radost, i když přijdou na jakékoli jiné představení, komedie nekomedie. Věřím, že i to nejhorší představitelné představení kdekoli a kdykoli je lepší volba, než večer prosezený u televize.