Někteří literární teoretici považují Williamsův dramatický styl za „romantický“ a dobově podmíněný. Přesto jeho hry obsahují veliké množství témat, které jsou schopny rezonovat i v myslích a srdcích současných diváků. Je to právě tato tematická mnohost, jakýsi propletenec lidských charakterů a citů, co vás na půlstoletí staré slavné hře oslovilo?
Ano. Williams sice nenabízí tzv. dobře napsanou hru (jako můj oblíbený David Mamet) ve smyslu: „Lze to inscenovat tak, jak je to napsané,“ neboť jedním ze základních principů jeho her je jistá „refrénovitost“ základních témat hlavních postav, a je tedy nutno škrtat, nicméně konfliktnost jeho textů je až mrazivě představitelná v kterékoli době. (pozn. red.: M. Zetel režíroval na naší Malé scéně hru D. Mameta Oleanna)

Vystupuje některé z témat ve vaší režijní vizi přece jen více?
Přestože mě některé dílčí téma samo sebou oslovuje více než jiné, nejsem v inscenačním týmu sám a snažím se naslouchat svým kolegům a pokud cítím, že u některého spolutvůrce nějaké téma osobně rezonuje a je schopen je svými prostředky budovat a sdělit, udělám vše pro to, aby mohlo na jevišti zaznít, bez ohledu na to, jestli se jedná o herce, výtvarníka, či dramaturgyni. Mě osobně zajímá téma manželské věrnosti, nikoli však ve smyslu sexuální věrnosti, ale v tom, že manželství je závazek a to v dobách dobrých i zlých. Postava Margarety je obdivuhodná svou oddaností svému manželovi i manželství přes všechno zlo, které se na ni z dysfunkční rodiny Pollitových valí. Momentální pocit štěstí obětuje pro víru, že štěstí lze najít i v boji za dobré manželství.

Váš režijní styl důsledně klade důraz na klasické činoherní hraní po vzoru například pražského Činoherního klubu. Williamsova dramatika je pro to více než vhodná, Kočka na rozpálené plechové střeše může být skutečným hereckým koncertem…
No to jistě může, nicméně už jsem byl na koncertech, které za moc nestály a přiznám se, že toto slovní spojení nemám příliš rád, je už jen krůček od titulu „PAN herec“. Pokud je to míněno tak, že herci Slováckého divadla mohou tuto inscenaci zvládnout na výbornou, tak o tom není nejmenších pochyb, ale to již prokázali v mnoha předchozích kusech.

Zajímavostí jistě je, že sám jste se s Williamsem „potkal“ jako herec v jiné Pulitzerovou cenou ověnčené hře a to jakožto Stanley ve hře Tramvaj do stanice Touha. Lze tedy říci, že jste v psychologii Williamsových postav „jako doma“? 
Vtipné. Myslím, že moje herecké pokusy nestojí za zmínku, ostatně dost jsem se Stanleym natrápil, ale kolega režisér Roman Groszmann asi ještě mnohem více. Williamsovy postavy jsou zcela z jiného těsta než já, jejich citlivost a sílu dotáhnout věci do konce naprosto postrádám. A přestože jsem schopen jejich pocity, motivace a jednání pochopit, nedovedu si představit, že bych věci nechal dojít až tak daleko.

Příběh rodiny Pollitových se odehrává na jižanských plantážích v okolí mississippské delty v první polovině 20. století. Čeká nás nějaká časová či místní aktualizace příběhu, nebo se vydáváte zcela klasickou cestou?
Ano, čeká, ale krom toho, že se naše „Kočka“ odehrává v současnosti a stále ve Spojených státech, více bych nerad prozrazoval.