Pavle, letos jste získal, pokud se nepletu, svou vůbec první cenu. Jaký je to pocit?
Ano, svou vůbec první cenu ve Slováckém divadle. Kdysi jsem v šumperském divadle obdržel Cenu Miloše Movnara, což je jakási tamější obdoba ceny Největší z pierotů. Jaký je to pocit? Asi nejvíc mě potěšilo, kolik lidí kolem mě z toho mělo radost! Jako by mi to opravdu přáli! Beru to tak, že asi moji práci vidí a něco pro ně znamená. To mě těší. Ale jinak -  s cenama je to vždycky zvláštní… Záleží na tom, co je to za roli, podíl na konečné podobě role mají kolegové, také režisér, který vás vede, to že tu roli vůbec dostanete a jaká ta inscenace nakonec je. Takže mnoho aspektů. A teď zrovna můj výkon většina poroty ohodnotila takto. Tak to jsem samozřejmě rád, jak jinak.

Ibsenovo drama Nepřítel lidu asi nepatří mezi nejjednodušší hry. Čím podle vás oslovuje diváky? Vždyť i pro ně byla mezi třemi nejlepšími tituly loňského roku.
Řekl bych, že zvoleným výkladovým klíčem, se kterým režisér Dušek přišel. Proto má Nepřítel lidu u nás podtitul Síla interpretace. Když svou pravdu interpretujete přesvědčivě, s nadšením, vaše okolí uvěří, že ji máte, tu pravdu. Ale je to opravdu pravda? Nebo je to jen ta síla vaší interpretace? Mnoho z toho, co se okolo nás děje, se tváří jako pravda. Ale je to opravdu tak? To se mi na výkladu našeho Nepřítele lidu líbí. Nutí diváky přemýšlet. Je to, co vidí, opravdu pravda? Má ten sympatický člověk na jevišti pravdu? Nebo ji má ten druhý, možná nesympatický? Anebo ji nemá ani jeden z nich? Nebo ji mají oba, každý tu svou pravdu? A mohou se vůbec na něčem domluvit nebo ne? Má ta situace nějaké východisko?

Což jsou otázky, které si asi někdy položil každý…
Tím, že je celý rámec děje zasazen do obecních rozměrů, je asi blízký každému z nás. Každý žijeme v nějaké obci, městě a ty řeší své potíže, které se dotýkají přímo místních obyvatel. Někdo nás reprezentuje. Má pravdu? A ještě je to naše podání na jevišti mnohdy vtipné. A diváci se mohou herců na cokoliv zeptat! No neberte to! Jsem rád, že Nepřítel lidu má vnímavou odezvu. Dokonce je, jak jste zmínila, mezi trojicí nejoblíbenějších titulů loňského roku. Na to, že pojednává o vážnějších věcech, to považuju za velký divácký úspěch.

Jaká byla spolupráce s režisérem Zdeňkem Duškem?
Vždycky je náročná a vždycky je přínosná, herecky obohacující a pro diváky na dlouho zapamatovatelná.

Kromě Nepřítele lidu momentálně hrajete v několika dalších úspěšných inscenacích, Králova řeč, Pokrevní bratři, Rychlé šípy, Nájemníci… Jaký žánr je vám nejbližší?
Moc žánry nerozlišuju. Spíše mě zajímá, jak upřímně a poctivě je inscenace uchopená. A myslím, že to se ve Slováckém divadle daří. Někdo by řekl, že na to máme štěstí, já to považuju za dar.

Co vás čeká do budoucna?
Těším se na další reprízy především Nepřítele lidu a Královy řeči, máme za sebou premiéru poetické a výtvarně působivé pohádky Špalíček veršů a pohádek Františka Hrubína, takže i tyto reprízy novinky mě čekají, brzy se začne zkoušet Čechovův Platonov v režii Břeti Rychlíka, na to jsem zvědavý, a taky bych měl pokračovat v roli Pavla Millera v jednom z dílů seriálu Ordinace v růžové zahradě II., čili mě čeká nějaké natáčení. A brzy léto a dovolená!

Máte nějaký nesplněný herecký sen?
Asi ho nemám, ale v poslední době si říkám, že by se mi líbilo zpracovat osud nějakého písničkáře, no, ne nějakého, myslím na dva – Vladimíra Vysockého nebo Karla Kryla. I s jejich písněmi. Na kytaru bych to snad dal. Nebo Hamleta. Ale s kytarou, tak, jak ho podal právě Vladimír Vysockij. Prostě trochu romantiky, rebelství, hledání Pravdy a nespoutanosti na jeviště! A poezie! Ale nejsem na to už starý…?