Režisér Břetislav Rychlík si velmi dobře rozumí zejména s vesnickou tematikou a libuje si ve folklórních motivech, což nechává adekvátně rezonovat se soudobými problémy, a vytváří tak aktuální díla, která diváka strhávají jak svou spontánností, tak naléhavostí výkladu. Nyní ale tak trochu překvapil svým tradici nectícím pojetím Čechovovy dramatické prvotiny, kterou ve Slováckém divadle nastudoval pod názvem Platonov – Ztratil Hospodin trpělivost?. Čechovův opulentní a rozmanitými postavami a tématy přeplněný kus pak – ve spolupráci se scénografem Tomášem Rusínem a kostýmní výtvarnicí Zuzanou Štefunkovou Rusínovou – přenesl do současnosti, což inscenaci činí atraktivní zejména v její vnější vizuální podobě. Scénické řešení také nejednou umožňuje akčně oživovat onu záměrnou vnější čechovovskou nedějovost. Jenže dění na jevišti pak v některých momentech odvádí zájem diváků právě od oněch důležitých dramat vnitřních, což se projevilo zejména v první půlce představení ve výstupech soustředěných do domu Vojnicevových. Ten tvůrci pojali jako luxusní sídlo – jakési symbolické akvárium – kam se sjíždí vybraná elita. Vedlejší akce postav v druhém plánu sice tvoří barvitě ironický kolorit společnosti (např. plavání v bazénu), nicméně mnohdy zbytečně rozptylují pozornost od toho podstatného.

Čechovův text, který trpí začátečnickou snahou obsáhnout co nejvíce motivů, není často uváděn právě kvůli svému rozsahu, jenž vyžaduje nutné krácení. I v Hradišti jej upravili, nicméně i tak představení trvá téměř půl čtvrté hodiny. Ovšem i při dané délce a kompoziční i tematické složitosti udržuje režisér spolu s herci výrazné napětí. Čechovovská společnost je tvořena pestrým spektrem postav, jejichž vztahy určují v první řadě peníze, které jsou bránou k uznání i úspěchu. Slova popového "osmdesátkového" hitu Dávej, ber Michala Davida jsou opakujícím se leitmotivem i klíčem k interpretaci, kdy se hrdinové – pozbývající jakýchkoli duchovních hodnot – pachtí pouze za ziskem. Nebo to alespoň předstírají.

V tomto ohledu by mohl být nemajetný učitel Platonov vyděděncem, nicméně dokáže upoutat svou inteligencí a potřebou analyzovat své okolí. Typicky oblomovský hrdina – chytrý člověk, nicméně bez schopností se uplatnit a prosadit – rovněž slouží jako rozbuška k odhalování ostatních postav. A také hledá únik v milostných vztazích k hned několika ženám, které postupně ničí. Platonov Tomáše Šulaje na sebe strhává oprávněně značnou pozornost. Je radost sledovat, jak bleskurychle střídá rozmanité nálady, jak lehce manipuluje se svým okolím, nicméně za zdánlivě bezstarostnou tváří vede vnitřní boj své postavy, která si je vědoma zbytečností veškerého jednání. Druhým zásadním tématem inscenace jsou milostné vztahy, které ale nabývají až jakousi melodramatickou podobu. V souvislosti s tím dostávají značný prostor ženské hrdinky, které jsou – snad jen s výjimkou mladičké Marie Grekovové v podání Petry Staňkové – mnohem plastičtější. Což – na rozdíl od většiny mužských postav, jež jsou vymezeny víceméně jako jisté typy – dává jednotlivým představitelkám prostor k psychologicky rozvinutějšímu herectví. Saša Barbory Nesvadbové je křehká, důvěřivá a nejvíce zranitelná, prototyp romantické lásky až za hrob pak naplňuje uhrančivá Jitka Hlaváčová a za jakousi tvrdou maskou sebejistoty se marně skrývá vdova Vojnicevová Terezy Novotné. Nejen všechny zmíněné výkony, ale zejména brilantní Rychlíkova režie se podepisují na úspěchu náročné inscenace, která před diváky klade nejednoduché otázky na to, jak se vyrovnat s životními deziluzemi a kde najít to nejdůstojnější místo v životě.

Pavla Bergmannová, recenzentka Českého rozhlasu