Jaké pohádky jste měla ráda coby dítě školou povinné?
Všechny! Hlavně když tam byla princezna. Mé nejoblíbenější knížky, které jsem dostala od prarodičů, byly O třech koťatech a Jak princezna Alžběta hledala ženicha. A přiznávám bez mučení, že ještě do nedávna jsem čekala na prince na bílém koni.

A co televizní pohádky?
Milovala jsem nedělní rána, kdy běželo legendární Studio Kamarád, ve kterém se odehrávaly všechny typy pohádek.  Ale je pravda, že nejvíc jsem se těšívala na závěr, kdy se nasazovala pohádka hraná. A pokud byla s písničkami a nějakým způsobem praštěná, tak to bylo přesně to, co přispělo ke kráse volného dne (O princezně, která ráčkovala, Což takhle svatba, princi a další). Oblíbenost nedělních dopolední ještě zvyšoval fakt, že jsem si mohla zalézt do postele k rodičům a odtud pohádky sledovat, zatímco naši ještě pospávali.

Jaké pohádky máte ráda dnes, když sama doma máte školáka?
Já mám ráda pořád ty samé jako v dětství, ale výběr jsem musela přizpůsobit synovi. Tím, že to je kluk, tak tolik princezen jako já nezbožňoval. I když knížka O princezně na klíček ho dost bavila. U něj vždy vítězily pohádky o zvířátkách (Medvídek Pú), později o dinosaurech (Dramata druhohor) a pak napůl pohádky a napůl příběhy o dětech (Darebák David). Když byl David menší, oblíbil si pohádkové příběhy Lví král, Doba ledová a další, na které se s radostí dívají i dospěláci, protože jsou v nich vtípky i pro ně. Sledovávali jsme je o víkendu po obědě, kdy jsme spolu leželi na pohovce a já u toho dřímala.

Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé setkala s poetikou pohádek Josefa Lady? Jak na vás působily?
První setkání s Josefem Ladou, na které si vzpomínám, proběhlo asi tak ve třetí třídě při čtení knih Příběhy kocoura Mikeše a O chytré kmotře lišce. Snad proto, že to byla četba povinná. Ale i přes nucené seznámení jsem se k těmto pohádkám ráda vracela při poslechu gramofonových desek.

Co je pro herce ve chvíli, když hraje pohádku, nejtěžší?
Nejtěžší? Asi hrát si. Zapomenout na to, že pracuje, je dospělý a hrát si. Sám se tou hrou bavit a pobavit.

Bude Nezbedná pohádka i pro nezbedné děti?
Samozřejmě. Naše Nezbedná pohádka není zlobivá, nebo neposlušná, nebo nějak moc poučující, ale spíše neobvyklá. Princezna není žádná bledá křehotinka a ten, kdo ji zachrání před drakem, zase žádný udatný rytíř.

Jakou postavu budete hrát?
Právě tu nekřehkou princeznu Máňu, která si velice „rozumí“ (podle slov naší známé regionální fotbalistky Zdenky Skupinové) „s kulatým nesmyslem“.

Děti se s vámi podívají i do pekla. Budou se bát, nebo smát?
Nemusí se bát, že by se mohly bát! Ne vždy to v pekle sice bude legrace, ale princezna se svou odvahou a humorem předvede, jak zvládnout nepříjemné čerty a jejich bubákovství. A snad neprozradím moc, když se zmíním, že pokud budou děti chtít, můžou Máně i pomoci nad pekelníky vyhrát.

Jaká by podle vás měla být správná divadelní pohádka?
Taková, při které se smějí hlavně děti, ale i rodiče a hercům hoří tváře nadšením. A také, když diváci odcházejí s některým z písničkových motivů, na rtech.

Vzpomněla jste písničky, autorem hudby je Petr Gablas. Jaká bude?
Hudba je plná lidových motivů, kterými jsou děti tady na Slovácku obklopeny. Probudí v nich tedy důvěrně známou, leč neotřelou atmosféru.