Ibsenova hra z roku 1879 se obvykle interpretuje jako drama o ženské vzpouře a emancipaci. Téma svobodného postavení žen ve společnosti v našem kulturním prostoru však nepůsobí už tak naléhavě jako kdysi, případně jako v zemích, kde o rovnoprávnosti mohou ženy stále jen snít. Hostující režisér Martin Františák se s tématem popral po svém. Jak přiznává v rozhovoru s dramaturgyní Ivou Šulajovou, lákají jej silné ženské hrdiny. A nejde jen o to, že Nora se vzchopí k odporu a opouští manžela i tři malé děti. Podle něj vědomě žije jako loutka a dokonce užívá celou škálu hereckých technik.
Tento inscenační klíč se projevuje především v tom, že Nora na jevišti Slováckého divadla není žádná ušlápnutá chudinka. Svoji nesamostatnost si totiž nejen nepřipouští, ale dokonce si v ní libuje: balíčky bankovek přijímá jako běžnou součást svého života, který je v závislosti na movitém a panovačném choti vlastně jednodušší. Od začátku je to patrné také díky scénografii Marka Cpina, jenž příběh manipulované manželky zarámoval moderním interiérem 2. poloviny 20. století. Vše je tu laděno do vtíravých odstínů růžové a modré, a to včetně vánočních dárků pod stromečkem. Navíc Nora má na sobě romantické květované šaty v těchto barvách a stává se tak nezbytným doplňkem tohoto líbezného interiéru.
Přetvářku a faleš této „hry na idylu“ vycítíme už na začátku z rafinovaně vystavěných hereckých výkonů. Nora Terezy Novotné a její muž Torvald v podání Tomáše Šulaje se vítají s širokým úsměvem a zahrnují se lichotkami a zdrobnělinami. To ovšem funguje jen do chvíle, než do půvabného domečku vstoupí úlisný advokát Krogstad Zdeňka Trčálka. Jeho vyděračské výstupy, v nichž před sebou mává směnkou, na kterou kdysi půjčil Noře peníze, patří k vrcholným obrazům inscenace. Poté, co se hrdinka zmocní domnělé obálky s dlužním úpisem, vytahuje nelítostný advokát ze saka další a další obálky, které jako obrovské sněhové vločky dopadají na zem i vánoční stromeček. Před tímto vyděračem zkrátka není úniku.
Tereza Novotná v titulní roli podává mimořádný výkon. Na jedné straně je to žena líbezných úsměvů, která si libuje v blahobytu, na straně druhé týraná manželka, která hledá úkryt před násilníkem třeba i v krabici od dárků. Její finální vzpoura je o to silnější a živelnější: odchod od manžela sděluje vítězně a bez kompromisů. Torvalda hraje Tomáš Šulaj jako precizně připraveného manipulátora, jenž si prohru zkrátka nepřipouští. Když se v závěru pokouší zastavit Noru před útěkem z domova, opakovaně ji dostihne, majetnicky si ji přehodí přes rameno a s groteskní vzdorovitostí ji znovu a znovu pokládá na postel. Doslova si říká o to, aby v závěru on sám skončil poražen na podlaze a s krvavou ránou na břiše.
Františákova hradišťská inscenace slavného dramatu má pozoruhodnou atmosféru i gradaci. Zbavuje Ibsena nánosu prvoplánových výkladů i depresivních nálad. Jestliže chování postav je někdy úsměvné až groteskní, plyne to zcela přirozeně z pevné dramaturgické a režijní koncepce. Dnes už jsou totiž metody, jak si zotročit kohokoliv, poněkud rafinovanější, než v době vzniku hry. Režisér je odkrývá a my se vědoucně usmíváme.