Michale, co tě přivedlo k tomu, že jsi zatoužil vyjadřovat své názory veřejně prostřednictvím divadelní režie?
Já jsem nikdy nechtěl vyjadřovat své názory, já jsem chtěl dělat divadlo. O to, že se tím dají vyjadřovat názory, jsem se moc nezajímal a bylo mi to na škole také velmi často vytýkáno. Chtěl jsem se naučit, jak se divadlo vyrábí. A o to, co se tím říká, jsem se začal zajímat až mnohem mnohem později. Když jsem se rozhodoval, bylo mi sedmnáct...  Šel jsem na režii rovnou z gymnázia. Lákalo mě živé umění a hlavně mě lákalo to, že jsem se chtěl dozvědět něco o světě a o sobě. A přišlo mi, že na matfyzu, kam jsem byl přijatý, to nezjistím. Byl to tedy takový pubertální vzdor, ale jsem rád, že to tak dopadlo.

Po absolutoriu na JAMU sis nejprve založil v Olomouci Divadlo Tramtarie a zanedlouho při návratu do Brna Buranteatr. To je asi sen každého režiséra – založit vlastní divadlo...
To já nemůžu říct. U mě to byla možnost, jak to divadlo vůbec dělat, protože, když jsem skončil školu, tak jsem kromě jedné pohádky žádnou nabídku nedostal. A navíc jsem chtěl dělat s lidmi z jednoho hereckého ročníku, se kterými jsme byli v té době spřízněni. Takže jsme založili divadlo. V naprosto nemyslitelných podmínkách – dneska už bych do toho nešel. Jenže my jsme nevěděli, co to obnáší, tak jsme si to mohli tehdy dovolit. Odešli jsme do cizího města, a tam jsme začali bez peněz, bez zkušeností. Po nějaké době přišel Josef Kovalčuk s Oxanou Smilkovou a chtěli jádrem našeho souboru omladit brněnské HaDivadlo a mně nabídli, abych se postupně stal uměleckým šéfem a producentem HaDivadla. Ale ve výběrovém řízení to tehdy nedopadlo. V té době jsem založil uměleckou agenturu Buran, která měla divadelní (Buranteatr), nakladatelskou, hudební a filmovou sekci. A postupem času jsme se transformovali na občanské sdružení. Velký zlom přišel, když jsme získali stálý prostor v Knihkupectví Dobrovský na Joštově ulici (na rohu Joštovy a České), tam se vytvořila jakási stabilní divácká základna. Ta s námi potom přešla do současného působiště na Stadionu. Co se týče diváckého zájmu, nemůžeme si stěžovat.

Při takové nelehké genezi se už jistě dá říct, že člověk chce divadlem zcela jistě něco říct...
To určitě. První sdělení bylo, že to jde. Byla to vzpoura proti jakémusi outsiderství, která ukázala, že to jde a jde to za málo. Takový boj jednotlivce proti mašinérii. A teď chci divadlem říkat různé věci. Pořád je to ale pro mě především nástroj k poznávání světa: člověk si může některé věci a situace zkusit nanečisto, být někdo jiný... Já jsem založením vědec, přírodovědec, řekl bych, a baví mě zkoumat vazby a mechaniku vztahů. To mě, myslím, zajímá nejvíc, pak už jsou to taková dílčí témata. Nejsilnějším tématem je mužský a ženský svět, a kontinuita rodová a kulturní.

Co hrálo roli v tom, že jsi přijal nabídku do Slováckého divadla a jak vnímáš jeho publikum, a tím i nastavení divadla?
Cítil jsem, že si chci odpočinout od svého souboru a vytvořit něco sám s dosud mně neznámým týmem. A kde, když ne v Hradišti, které je od Brna tzv. „na dostřel“? A také mám moc rád individuální práci, když mám dostatek času se hercům věnovat. Malá scéna mi naprosto vyhovuje. Líbí se mi, že divadlo má pro město velký význam, herci se účastní společenského života města apod., nejsou zde do doby, než dostanou místo v Praze, ale proto, že zde opravdu chtějí být, a to je na atmosféře divadla velmi cítit. Je příjemné vidět, že divadlo tu má smysl, že tady koná opravdu kulturní službu.

S Davidem Mametem se nesetkáváš poprvé. Čím tě láká jako čtenáře a čím jako režiséra?
Láká mě tím, čemu se říká „dobře napsaná hra“. U Oleanny speciálně. Ten text dokáže odpovědět na všechno, co potřebuješ vědět. Není třeba žádné sekundární literatury, žádných složitých konstrukcí toho, o čem to je, nebo není. Mám pocit, že když se to zahraje tak, jak je to napsané, tak to stačí. V textu je cítit obrovská zkušenost divadelníka, protože Mamet je režisérem, hercem, tvůrcem několika vlastních divadel. Jsou zde schované návody na mizanscény, na orientaci, na intenzitu, na rytmus. To je tam všechno napsané. A ne v poznámkách, ale prostě v hlavním textu hry. Trochu tím připomíná Shakespeara, i když jde samozřejmě o úplně jiný žánr. To mi imponuje jako čtenáři. Jako režiséra mě fascinuje neustálá nekorektnost, která ale nechce být provokativní. Už ve hře Sexuální perverze v Chicagu, což je hra ze sedmdesátých let, dokázal pojmenovat spoustu věcí, s nimiž se potýkáme dnes. Myslím, že být nekorektní, patří k umělecké profesi, a vědět o tom, že se chovám nekorektně, je dobrá cesta. Upozorňuje to na přepjatou dobu: dneska je mnohem menším problémem nevěra se sektretářkou, než když o ní na veřejnosti člověk řekne, že je to „pěkná kočička“, což je absurdní. Jazyk se stává mnohem větším problémem než samotné činy a morální způsobilost lidí, a mediální obraz je silnější než to, co daný člověk opravdu udělá. Myslím, že v tomhle je Mamet naprosto geniální nehledě na to, že u každé, byť sebepitoresknější figury jako je např. Charles Smith ze hry Listopad, ukazuje, že je to prostě jenom obyčejný člověk jako každý z nás.

Co si myslíš o tom, jakým způsobem se učíme komunikovat – v rodinách a ve školách?
Moje rodinná zkušenost je asi úplně jiná než např. Mametova. Já jsem byl to „šikovné dítě“, chválené, spolehlivé, spokojené, dravé. Když jsem chtěl o něčem mluvit, tak se mnou všichni mluvili. Bral jsem jako samozřejmost, že to je normální. Dnes už vím, že jsem měl „jen“ velké štěstí. Otec proti mě nikdy nepoužil: „Ty mlč, ty do toho nemáš co kecat,“ vždycky tam byl nějaký argument. Na podkladě Oleanny začínám zpětně chápat chování některých svých vrstevníků: automatické zpěčování se autoritě, které nerozumím. Chybí tady jakási důvěra, že i když je něco v tu chvíli proti mně, tak je to pro moje dobro. Že mě např. otec miluje a byl by ochoten položit za mě i život. O tom já jsem nikdy nepochyboval.

Jak se díváš na politickou korektnost a motiv sexuálního „harašení“?
Komunikovat s ženami jako s potenciálními sexuálními protějšky, je, myslím si, v pořádku do té doby, pokud to té druhé straně nevadí. Pokud to druhé straně vadí, v tu chvíli se to stává sexuálním obtěžováním. Ale štve mě, že většinou na takový způsob chování poukazuje někdo, koho se to osobně příliš netýká. Považuji se za celkem zábavného společníka a nechci se této pozice vzdávat jen kvůli nějaké korektnosti.

Jsi také  pedagogem na JAMU. Myslíš si, že je možné, že přijdou doby, kdy to takto napjaté jako v Oleanně bude i u nás?
Já myslím, že jo. Myslím si, že to hrozí. Co se týče soudních procesů, to ale asi ne. Myslím, že u nás nebylo postavení žen nikdy tak vyhrocené, jak v některých amerických státech. Taky si myslím, že už to ustupuje i v té Americe, že to byla taková módní vlna.

Lze vytvořit jakékoliv utopické společenství?
Neměli bychom zapomínat, že mocní a bohatí mají také větší zodpovědnost. Každé zneužití moci je porušení zodpovědnosti. John nechce dát Carol zápočet, protože má zodpovědnost za ostatní studenty. Když jí potom chce pomoci, je to zase jenom pedagogická zodpovědnost, protože přece nemůže nechat tak nešťastného člověka běhat po světě. Jeho povinností je nabídnout jí pomoc. A Carol najednou nad ním získá moc. A ona ji zneužije, ne on. Ona vlastně chce potrestat systém, a potrestá jednoho ubožáka.