Jak to přišlo, že u nás působíte jako dramaturgyně u právě připravované inscenace Studna světců?
Celé to vlastně zprostředkoval Břetislav Rychlík, když tu připravoval Cenu facky (Cena facky aneb Gottwaldovy boty, pozn. red.). Studuji divadelní dramaturgii na JAMU a pan Rychlík je jedním z našich pedagogů. Tento semestr studenti obvykle tráví ve škole v zahraničí nebo v nějakém divadle. Já jsem si přála být v divadle, to Slovácké zrovna stáž studentům nabízelo – tak jsem tu možnost ráda využila.

Povězte ještě něco o sobě. Odkud pocházíte a kde působíte?
Pocházím z Brna, studuji divadelní dramaturgii a právo. Občas si sice říkám, o kolik by bylo v jistém smyslu snazší se někam „zařadit“, ale ono mě to „fungování na pomezí“ vlastně opravdu těší – i když vím, že ze mě nemůže být tak dobrá dramaturgyně, či tak dobrá právnička, jako kdybych to druhé nedělala. Ale i tak je to radost. Teď jsme se třeba nějakou dobu zabývali (v teoretické rovině) problémem odpovědnosti státu za to, když dítěti ublíží povinné očkování. I když se problémy s očkováním objevují, žádní rodiče u nás stát zatím nežalovali, není na to konkrétní ustanovení v zákoně. A to je pak výzva, pokusit se napsat takovou žalobu, aby jí případný soud mohl vyhovět.

Co si mají diváci představit, když slyší ten zvláštní název „Studna světců“?
To jméno v jistém smyslu zavádí i nezavádí zároveň; o zázračnou vodu ze studny světců, o ten zázrak prozření se samozřejmě jedná i nejedná – však diváci uvidí sami.
Studna světců se odehrává na irském venkově před několika staletími, lidé v ní žijí ve svém vlastním čase, což vede k určité koncentraci nebo usebrání. Není tam díky tomu nic, co by nás odvádělo od podstaty věci. Jeden příklad za všechny – proč se konfrontovat s čímkoli menším, než se Světcem, který skutečně vykoná zázrak, ne? V tom je ta hra jaksi uvážlivě, pevně odvážná.

K mnohým se jistě už doneslo, že děj vypráví o dvou slepých, kterým nějaký světec vrátí zrak. Má samotný děj ještě nějaký myšlenkový přesah? Co je tím hlavním sdělením?
Na první pohled je to opravdu docela jednoduchý (byť krásný) příběh – ale s velkým filosofickým, etickým a řekla bych i politickým přesahem. Nerada bych komukoli „určovala“, jak hru chápat, diváci do ní samozřejmě přinesou své zkušenosti a budou ji dost možná vnímat úplně jinak – a to je moc cenné.
Za sebe můžu říct, že mě Studna světců pořád provokuje k přemýšlení. Promítá se v ní ta naše (moje) věčná touha po tom, aby všechno bylo krásné, dobré, a hlavně jednoduché – a ono to takové samozřejmě není. Což si můžu stokrát říkat, ale přijmout to neumím. To asi je na jednu stranu dobře, člověka to nutí k vlastní aktivitě. Na druhé straně to může vést k tomu, že se před tím „zlým světem“ zavře a má pocit, že vyhrál, že si uhájil tu pozici posledního spravedlivého. V tomhle vidím i velký politický přesah té hry – ony všechny ty instituce, politické strany, samozřejmě jsou příšerně špinavé. Ale tahle „špinavost“ je zjevná, a díky tomu proti ní člověk může bojovat. Můžeme si namlouvat, že bychom zrušením politických stran odmítli i to zlo, jak teď psala třeba Markéta Pilátová v Respektu. Ale to přece neznamená, že zlo jako takové přestane existovat. Jen si najde jiné, méně zjevné, a tím ještě nebezpečnější cesty.
Nebo jsem si třeba uvědomila, že jsem se na první zkoušce nevědomky dostala do podobné situace jako Světec. Tady tento Světec ve hře přichází do místního společenství asi jako misionář. Já jsem zase nabízela vlastní vidění hry, taky jsem o čemsi přesvědčovala. To samozřejmě nemusí být nic proti ničemu, pokoušet se o to je mnohdy správné. Ale člověk musí vždycky nechat tomu druhému prostor pro jeho vlastní svobodné uvažování, nesmí lidi tou svou „pravdou“ převálcovat, byť by byl o ní jakkoli přesvědčen. Světec má situaci o to složitější (a nebezpečnější), že přichází mezi ty úplně nejnuznější a formálně nevzdělané, kteří k němu navíc téměř automaticky vzhlíží. Jenže i v takové chvíli je důležité nezneužít vlastní převahy.

Je to už několik týdnů, co přicházíte denně na zkoušky. Jaké máte z dosud prožitého období v Uherském Hradišti a ve Slováckém divadle pocity?
Je to pro mě nabité a zároveň zvláštní období – z více důvodů. Poprvé v životě jsem takhle dlouho pravidelně velkou část týdne mimo rodné Brno, tak se mi tu a tam stýská. Moc mě ovšem těší ohromně milé přijetí od všech ze Slováckého divadla. Nejsem extrovert, tyhle sociální věci mi asi z nějaké ostýchavosti pokaždé chvíli trvají – ale Slovácké divadlo už mám za svoje, jestli to tak můžu říct.
Poprvé zažívám svobodu žití sama – nebo aspoň těch pět dní v týdnu, co tu bývám. Vzpomínám si, že zvlášť první týden jsem z toho byla úplně nadšená, „zařizovala jsem se“ v té své malé domácnosti, nakupovala jsem houbičky na nádobí a podobné věci a cítila jsem se u toho samozřejmě patřičně dospěle.
Nedocenitelné je to setkáními s lidmi odtud – a to vůbec nemyslím jen z hlediska divadla, získávání zkušeností, i když za tohle jsem taky moc vděčná.
Těžko se to popisuje. Snad se všemi tu mám spojený nějaký úplně maličký zážitek, dotyční o tom možná ani nevědí. Najednou se někdo nějak podíval, řekl nějakou drobnost nebo naopak nechtěl něco z nějakého důvodu říct – a já jsem měla pocit, že je to nejcennější moment dne.

A samotná práce na inscenaci? Co byste o ní řekla?
Zase se tu sešli výborní lidi, moc mě to těší. Čtené zkoušky proběhly velmi hezky, jakoby určitá atmosféra hry určila i atmosféru těch zkoušek. Začínalo se na Malé scéně, těch deset či kolik lidí sedí kolem stolu, čte se, debatuje. Bylo to čímsi velmi jemné a zároveň koncentrované. A samozřejmě chvílemi ani trochu vážné, což je perfektní.
Velmi zásadní bylo pro nás všechny setkání s paní Mirkou Kneslovou, která je nevidomá a která se mimo jiné stala naší dobrovolnou poradkyní, což nám moc pomáhá.
V těchto týdnech probíhají aranžovací zkoušky, poprvé se v prostoru „nahazují“ jednotlivé situace. Zatímco režisér a herci pracují na velmi konkrétních věcech, já se na to snažím dívat z obecnějšího pohledu. Je v tom jistá dichotomie – člověk samozřejmě vnímá, co se na jevišti zrovna děje, případně občas řekne nějakou poznámku, ale zároveň je myšlenkami třeba u dalšího dějství a uvažuje, jestli k němu ta scéna, co se zrovna zkouší, vytváří dostatečné „podhoubí“. Musím se vlastně snažit „všechno vším prověřovat“, zároveň z toho nedělat jen takovouhle „úředničinu“, ale naopak přemýšlet velmi svobodně o postavách, interpretaci, o jakémsi základním uchopení… Je to pro mě velká škola. Zvlášť ráda poslouchám, co na zkouškách říkají všichni ostatní – nejen proto, že tím povyšují tuhle konkrétní inscenaci, ale protože můžu sledovat, jak o věcech přemýšlí, a učit se od nich.