Je čtvrtek odpoledne a s téměř hodinovým zpožděním sedáme k šálku kávy v ředitelské kanceláři Slováckého divadla, s toužebnou myšlenkou, že snad na chvíli nebudou zvonit telefony a nikdo ze zaměstnanců divadla nepřijde s neodkladnou záležitostí. Máme necelou hodinu na rozhovor. Zkoušení Dalskabátů... v plném běhu, do premiéry 39 stupňů týden a něco. V divadle se žije rychle. Tak pojďme na to.

V našem rozhovoru, který – vzhledem k Vašemu blížícímu se životnímu jubileu – bych rád vedl více bilančně a méně aktuálně, se nejprve zeptám: jaká byla vlastně principálova cesta k divadlu?
Narodil jsem se v rodině, kde se hrálo, zpívalo, chodilo se do divadla a na koncerty a tak jsem se rozhodl, že budu dělat lehkou atletiku, což je dost něco jiného, než umění... Takové byly moje první kroky... asi jako skoro každého kluka – období vzdoru...

Takže ta „cesta“ nebyla tak úplně přímá...
Samozřejmě jsem od malička divadlo navštěvoval. Měli jsme tetičku, magistru lékárny v Praze na Václavském náměstí, která nás každou chvíli vodila do divadla. Dostávali jsme se s ní, kdykoliv jsme chtěli, do Národního divadla... Tak jsem měl štěstí vidět v Praze i Gérarda Philipa v roli Cida (hostování Théâtre National Populaire v roce 1955 s inscenacemi Jeana Vilara, pozn. red.), když jsem byl ve čtvrté třídě. „Nasával“ jsem do sebe spoustu krásných věcí, ale nikdy, nikdy mě nenapadlo, že bych se tím chtěl živit.

To jsme asi v polovině padesátých let a pražská divadelní kultura se zvolna nadechuje, „trhá se sorela“... Werich zakládá ABC, Radok se dostává k podstatnější práci, pomalu se rodí Krejčova éra v Národním divadle. Co Vám utkvělo z té doby?
A to mě drží dodneška. Divadla byla v té době plná výrazných, ale skutečně výrazných hereckých osobností. Marvan, Pivec, Werich, Štěpánek, Voska... Prostě stará herecká garda... Jsem trošku na rozpacích, jestli v dnešní době tuhletu hereckou sílu ještě máme. Tenkrát jsem se rozhlížel a všechny ty věci v sobě ukládal, protože vidět třeba G. Philipa – to byl velký zážitek! Nebo jindy, bylo to snad v padesátém sedmém jsem v Komorním divadle viděl Obchodníka s deštěm. Dana Medřická a Radovan Lukavský! Tenkrát ještě členové Městských divadel pražských. To bylo slavné a výborné představení (režie Rudolf Hrušínský, pozn. red.). Skvělé Nashovo drama v československé premiéře.

A Krejčova éra v Národním?
Když jsem byl na gymplu v Dobrušce, viděl jsem Srpnovou neděli a Romea a Julii, dodnes si na ně vzpomínám. A byly tu také inscenace Radokovy, Hra o lásce a smrti..., to bylo parádní divadlo. Ale jak říkám, tenkrát mě ještě nenapadalo, že divadlo bude mé povolání.

A jsme už tak na konci padesátých – na začátku „zlatých šedesátých“... Co „malé formy“? Setkal jste se – už jako mladík – s tímto typem divadla? Se Zábradlím, Semaforem, Vyskočilem?
Počátek šedesátých let... Šel krátký film, kde bylo Zábradlí a začátky Semaforu. Jako gymplák jsem to vnímal velice silně – bylo to divadlo naší generace. V té době jsem už taky recitoval...

Aha a tady to máme! To je začátek Vaší divadelní dráhy?
Ale ne. Já jsem dělal tu atletiku! Měl jsem docela slušné výsledky, běhal jsem „čtvrtku“. Ale na gymplu mě bavila také literatura... To byl můj druhý svět – četba, knihy. My měli profesorku z češtiny a ta za trest dávala básně – museli jsme se je naučit a pak je recitovat. Ovšem, já jsem byl ve škole velmi živý. No a tak jsem se tím v češtině doslova živil - měl jsem spoustu jedniček, protože jsem každou chvíli musel recitovat. Ale mě to bavilo! A tak jsem se třeba naučil celý předzpěv Svatopluka Čecha Ve stínu lípy. Bylo to na tři stránky! Už druhý den jsem to uměl. Když jsem to přednesl, paní profesorka padla trošku na zadek a holky tomu začaly říkat: „Igorova nedělní chvilka poezie“. Tak se stalo, že jsem jednou přednášel Šrámkův Raport a holky mě přihlásily do Soutěže tvořivosti mládeže. Nejprve bylo školní kolo – a to jsem vyhrál! Pak bylo okresní, to jsem taky vyhrál a bylo krajské - a já se dostal na celostátní Wolkerův Prostějov! Z ničeho, vlastně za trest. V Prostějově byl také soubor ze Sobotky a v něm jeden člověk, který mně tam půjčil knížku o Zdeňkovi Štěpánkovi Herec. Ten člověk ze Sobotky se jmenoval Miloš Frýba. Skamarádili jsme se, knížku jsem doslova zhltal. A uzrálo ve mně rozhodnutí: budu herec!

A atletika šla do kouta...
Pomalu šla do kouta... Chtěl jsem být tedy herec a táta řekl: „Ne, nejprve půjdeš na rok do divadla, budeš tam dělat eléva a pak se ukáže!“

A to je který rok?
Šedesát čtyři. A tak po maturitě jsem šel dělat kulisáka – eléva. A v Pardubicích, kam jsem nastoupil, jsem se potkal s výbornou partou... Už v padesátých letech – když jsem tam jezdil s našima jako kluk – se tam dělalo velké divadlo... Blanka Bohdanová, Gustav Opočenský, Jana Štěpánková...

Karel Novák, dnes neprávem zapomínaný režisér...
Ano. Tuhle éru jsem tam jako dítě právě zažil. A teď jsem tam přijel, nastoupil a byl tam Pepík Somr, Pavel Landovský, Bohumila Dolejšová, Věra Galatíková... Byla to skvělá parta lidí a tam jsem se tedy začal učit divadlu. Když pak jednou přišel Pavel Landovský „indisponován“ na zkoušku a oni ho vyhodili, hrál jsem po něm Druhého nosiče v Goldoniho Sluhovi dvou pánů a tak jsem dostal první profesionální roli. Po roce jsem pak dělal přijímačky na JAMU. Tenkrát to bylo tak, že Praha i Brno dělalo přijímačky dohromady a pak se handlovalo, kdo kam půjde. V ročníku jsem byl například s Vladimírem Krátkým, který je dnes v brněnském Národním divadle, s Marcelou Dűrovou, ta je v Městském divadle v Brně, s René Přibylem, který je v Divadle pod Palmovkou, s Pavlem Leicmanem – ten je ve Zlíně... Jinak tam byl taky se mnou budoucí ministr kultury, ten přerušil a pak dodělával DAMU v Praze, „jakýsi“ Vítězslav Jandák... Dále tam byla jedna velice výrazná osobnost – Táňa Fischerová, která pak odešla z druhého ročníku rovnou do Činoherního klubu. A ještě jedna: Hanka Zagorová! S ní jsem měl pak hlavní roli v Havlově Ztížené možnosti soustředění, ve které jsem absolvoval.

A setkání s pedagogy?
Pro mě to bylo trojhvězdí Hajda – Hynšt – Sokolovský! To byla slavná šedesátá léta v Mahenově činohře, tenkrát to byly hlavně inscenace Evžena Sokolovského. Dokonalé! Třeba Hynšt, to je pro mě ikona a modla, ale pro nás, tenkrát „dravce“ – studenty, to bylo divadlo příliš akademické, takové studené. Jako šéf měl totiž možnosti neomezené... Když ho pak vyhodili v období normalizace z Brna a přišel do Uherského Hradiště a měl tu jen „tři prkna a jednu vášeň“, jak se říká, on z toho mála dokázal vytvořit svojí imaginací fantastické věci. Myslím, že jeho období režijní bylo v Hradišti nesrovnatelně vyšší, než v Mahenově činohře.

A co třeba ta parta kolem Bořivoje Srby? Zakladatelé Husy na provázku...
Dva roky nade mnou byl ročník Evžena Sokolovského ve složení Zdeněk Pospíšil, Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Pavel Hradil. To byla čtyřka! Kde najdete vedle sebe geniální osobnosti? To bylo něco mimořádného. Jedna z prvních inscenací na Provázku byly Tři sestry v režii Petera Scherhaufera a já v tom hrál Soleného. Lákali mě tam, ale chtěl jsem jít k divadlu, abych tak řekl „normálnímu“. Ale ještě tak do takového pětasedmdesátého roku jsem dostával nabídky, abych tam šel. Pavel Zatloukal, který byl tehdy v Hradišti se mnou v angažmá, když odcházel do Brna na Provázek, mne přemlouval, abych šel s ním... Ale nám se už tady narodily děti a hlavně: ve mně byl zakletý režisér... Od začátku... Podvědomě jsem toužil dostat se k režijní práci.

A jak jste se dostal do Uherského Hradiště?
Přijel režisér Karel Neubauer a oslovil mě, jestli bych nechtěl udělat záskok za pana Vraspíra, který měl tenkrát nějaký úraz. Byla to inscenace Romaina Rollanda Přijde čas. A tím to začalo. Byly tam sice ještě rozjednány Pardubice, ale tenkrát to nedopadlo. Tak jsem si řekl: „No nic – půjdu do Hradiště a pak půjdu do Národního.“ To si říká každý mladý herec... Jenomže začala normalizace a do Hradiště přišel docent Miloš Hynšt a najednou mi u toho pana docenta Hynšta začalo být hrozně dobře, bylo to takové dobré pokračování školy.

Když vzpomenete na sedmdesátá léta, na zlé normalizační časy - jak byste to období charakterizoval?
Já musím říct, že zlé časy se nás ve Slováckém divadle v 70. letech téměř nedotkly.  My jsme tady v Uherském Hradišti byli trochu uzavření a docent Hynšt si tady mohl dělat hodně věcí, které by jinde nešly. Šéfem strany v divadle byla vynikající herečka paní Šedová a ta nepřipustila, aby se tady kádrovalo, takže jediná věc, kterou si pamatuji ze 70. let, že neprošla a tvrdě narazila, bylo když ředitel Svatopluk Bimka, ve spolupráci s Milošem Hynštem, měl snahu dostat do angažmá Vlastu Chramostovou. To bylo poprvé, když tady bolševik rázně zakročil. Ale jinak se tady dalo dělat běžně divadlo, které politiku někdy i ostře trefovalo tak zvaně mezi řádky. A když tu třeba dělal Přemysl Rut kabarety – vždy to nějakým způsobem prošlo. Horší to bylo v osmdesátých letech, to přicházeli daleko horší korytáři... a ti se stali skoro majiteli strany... Řekl bych, že 80. léta byla vlastně daleko horší, než normalizace počátku let sedmdesátých, o které se dnes mluví jako o kruté době celkově. Tady to bylo horší až poté, kdy lidé, které jsem třeba i dobře znal, pro kariéru rychle vstoupili do strany, a to byl už konec osmdesátých let. Ale zase třeba takový paradox: mě chtěli roku 1987 udělat uměleckým šéfem. Ale přihlásil se jeden „kolega“, který byl ve straně, ať udělají šéfem jeho, nebo že odejde do angažmá ve Zlíně, vlastně tenkrát Gottwaldově. Tehdejší ředitel divadla si přesto prosadil svou a udělal šéfem mě, i když jsem ve straně nebyl. A „kolega“ odešel do Gottwaldova.

A jak přišla ta režie?
Docent Hynšt, když tady začal režírovat, ve mně probudil touhu po práci režiséra... A od nějakého třiasedmdesátého roku jsem si už s ním domluvil asistenturu a byl jsem na všech jeho zkouškách a dělal si poznámky a byla to pro mne další škola. Když jsem se mu se svým nápadem svěřil, odpověděl otázkou: proč, když jsem výrazný herec? A já na to, že by mě to víc uspokojovalo. Když jsem pak dělal přijímačky na JAMU a Milan Pásek se mne ptal, proč chci být režisérem, odvětil jsem: „Protože mne už nebaví poslouchat režiséry!“ (smích) Je to i určitý projev individuality, když chce člověk prosadit své představy a vidění věcí... Vlastně už když jsem hrál, místo abych se soustředil na svou hereckou práci, jsem periferním viděním pozoroval všechno a všechny kolem sebe a říkal si, jak by ty věci mohly a měly vypadat jinak. Samozřejmě často ke škodě svého herectví, které nebylo tak soustředěné.

Co byla první Vaše inscenace?
Moje první režie byla na Malé scéně, kde jsem dělal středověkého anonyma Mistr Petr Pleticha. To byla moje první režie, kdy jsem si mnohé oťukával, ještě během studií. Na velké scéně jsem dělal pohádku, to bylo moje absolutorium. Má první večerní režie, kterou jsem ve Slováckém divadle dělal, byla Maryša! K ní jsem se nedávno vrátil ještě jednou, protože si myslím, že dělat Maryšu, na to musí být určitá životní zralost. Byl jsem tenkrát ještě příliš mladý. Bez zkušeností to pak člověk vidí příliš vnějškově...

Maryša (z r. 2005) - K. Pulec, A. Slezáková-Miková,
B. Tomíček, J. Tihelková, J. Juřina, A. Vronská
(dnes Kallusová) - foto M. Potyka:
 

A když se tedy podíváme na dnešek. Říkal jste již sedmdesátá devátá režie! Za chvilku to bude pěkné kulaté číslo... Splnil jste si už všechny sny?
Ne! Ne, ne, ne... To kdybych mluvil o svých snech, tak dramaturgové zešílí (smích). Protože já bych potřeboval... kdybych měl dělat ty dvě režie ročně a chtěl bych si splnit své sny, tak bych tu musel být asi do sto pěti let... (smích)

Není nic vyloučeno. Otakar Vávra slavil stovku nedávno. Pravda, už pár let nerežíruje...
Ne! Vávra je jenom jeden. Když člověk na to má... tak ať pracuje... Jakmile by však začal pociťovat, že se opakuje... že nápad už není... měl by včas odejít. Umět odejít včas - to je opravdové umění! Aby se vám pak někdo za bukem poškleboval? Ne, ne... to bych opravdu nechtěl.

Nedá mi to a musím se zeptat na Dalskabáty, protože zkoušky jsou v plném běhu. Jaký byl Váš osobní důvod k této inscenaci? Co to bylo za „puzení“ pustit se do toho, notabene ještě jednou?
Dá se říci, že Maryša i Dalskabáty, řekl bych i Naši furianti, to byly jedny z mých prvních inscenací... A já jsem cítil určitý moment nenaplněnosti, opravdu tenkrát jsem byl do toho hrrrrr a nemaje k sobě dramaturga... (v současné době mám dramaturgy ohaře, kteří mi hlídají každý můj krok, což je dobře a tomu jen tleskám, protože to je samozřejmě znát na výsledku práce), ale k tomu jsou zapotřebí určité životní zkušenosti, jak říká Stanislavskij „emocionální paměť“. To je totiž setsakramentsky dobré, když to v sobě ukládáte a některé věci, pokud se k nim někdy vracíte, se vám dělají daleko lehčeji. Prostě už to máte filtrováno životní zkušeností.

Naši furianti (r. 2009) - hospodská scéna
- foto Jan Karásek:

Když si to vezmeme: Maryša – Naši furianti – Dalskabáty... – já v tom cítím jakýsi návrat „k sobě“. Tedy na jedné straně k začátkům vlastní umělecké práce, ale také k nám obecněji, k české identitě, k naší kultuře. Cítíte to také podobně?
Samozřejmě! Nyní se vše dělá daleko lépe. V osmdesátých letech byla dominantní tehdejší ideologie a z ní pramenící rovnostářství. Inscenátoři se snažili proniknout tak zvaně mezi řádky. Vznikaly jinotaje, které v reálné podobě byly tabu. A tak se hledaly různé prskavečky, jen aby inscenace trochu zazářila a zavoněla něčím zapovězeným. Ale Furianti, ani Dalskabáty, ani Maryša nejsou o politice. To je o nás, o tom našem „čecháčkovství“... co tady bobtná a to je hlavní důvod, proč se k tomu vracím a v tom cítím i jakousi aktuálnost. Proto to chci dělat.

Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert (r. 2011), obr. 1: A. Nakládalová, I. Vacková, A. Kynclová, obr. 2: K. Pulec, J. Hejcman, M. Vrtáček - foto J. Karásek    

A pojďme ještě k poslední věci, pohovořme o letech principálských... Je to už také pár let, kdybychom měli bilancovat - je tam nějaký rozdíl v obdobích či etapách po roce 1989? Odráží se ta doba nějak i v tomto?
Řekl bych z pozice ředitele, že nejtěžší bylo „sedm let hubených“. Na začátku, když jsem se stal ředitelem, byla sametová revoluce, euforie. To byla léta tučná. Tam to fungovalo, byl jsem i populární, ale nastal každodenní běh a přišly problémy a s nimi samozřejmě i určité mezilidské konflikty. Byly skupiny, které se snažily prosadit své zájmy a vznikaly třenice a ty poměrně dost výrazně klima v divadle rozkládaly. Já jsem si říkal, tak pokud chci dělat ředitele a chci, aby to divadlo fungovalo, musím začít dělat až mravenčí a nekompromisní práci, kdy jsem se některých lidí zbavoval. A začal jsem stavět soubor tak, aby platilo pro každého, že co dělám - dělám pro „firmu“, respektive pro divadlo. Aby fungovaly mezilidské vztahy, aby vzniklo klima pro zdárnou uměleckou práci. A to byla střední etapa – léta hubená. Nyní jsme v období „let tučných“, protože vše šlape, pohoda vládne v práci i v mezilidských vztazích. Mohu skoro až říct, že nemám téměř žádnou práci, už to jede samo, já nemusím nikoho honit, občas „jenom“ něco pohlídat. Samozřejmě na koncepci se musí pracovat pořád, ale to už je spíše neviditelná práce ředitele... Za drátky musíte tahat tak, aby o tom lidi moc nevěděli... Výsledkem je pak pozitivní energie v lidech, která jde z jeviště do hlediště, kde sedí divák, který pak pozitivně naladěn odchází domů. To je smysl mojí práce. Nelituji toho, že jsem zůstal na oblasti a dělám tady svoji práci, kterou mám rád. A až ji jednou skončím, snad si budu moci říct, že jsem i něco pozitivního udělal.

Pokračovat by se chtělo v hovoru ještě dlouho, je tolik věcí, na něž bychom se chtěli Igora Stránského zeptat, ale v divadle se žije hrozně rychle a tolik práce je třeba dělat... Jistě bude ještě mnoho příležitostí k zastavení. Nezbývá v této chvíli, než milému Igorovi popřát pevné zdraví a mnoho tvůrčích sil a imaginace a také pevné nervy! A k Dalskabátům... (a nejen k nim) ZLOM VAZ!

Připravil Libor Vodička.

Ředitel a režisér na vozítku, na němž se proháněli bratři Alois a Vilém Mrštíkovi, zahajovací zkouška na Maryšu se uskutečnila v Těšanech u Brna, jejich rodišti - foto M. Potyka