Pavle, máte za sebou premiéru komedie Nájemníci. Co říkáte na ten obrovský zájem a na nadšení diváků?
Že se diváci budou smát bych předpokládal, ale že budou téměř po každé repríze vstávat ze sedadel, to mě překvapuje. Dokonce i když jsme hráli pro seniorskou skupinu předplatitelů, i oni, ač pro mnohé jistě není tak jednoduché svižně vyskočit, nám a celé komedii chtěli potleskem ve stoje dát najevo své sympatie. Vážím si toho.

Tento týden vás ale čekají i dva muzikály, oba mimochodem oceněné titulem Slovácký Oskar. Není vám líto, že v tom prvním, který budeme hrát ve středu, tedy Cikáni jdou do nebe, nezpíváte a netančíte? Nemáte chuť nechat se strhnout kolegy při divokých cikánských rytmech?
Po pravdě řečeno ani ne. Jsem rád za svoji roli Schwoba, pobočníka poručíka Siládiho (Martin Vrtáček). Do celého roztančeného a emocemi nabitého příběhu vnáší určitou syrovost, drsnost, závažnost, zemitost. A tak mohou „Cikáni“ být nejenom emoční a vznášející se, nejenom jakousi pěknou „pohádkou“, ale i spojeni se životem a realitou, která je mnohdy krutá.

Dalším muzikálem, uvedeným pro změnu v pátek, je Kdyby tisíc klarinetů. I u něj publikum v závěru tleská ve stoje. Co v tu chvíli na jevišti prožíváte vy, herci?
Radost. On celý ten semaforský příběh a snad i celá semaforská poetika je o radosti – ze zpívání, z veršování, z vtípků. Je úžasné, že i divákům je něco takového blízké a dávají to najevo.

Dají se pocity, které u děkovaček zažíváte, ať už při Nájemnících, "Cikánech" či "Klarinetech" k něčemu přirovnat?
Zkouším to pojmenovat a napadá mě, že snad k pocitu důvěry mezi dvěma vzájemně se svěřujícími lidmi, kteří o sebe mají zájem…