Pavle, na dnešek oficiálně připadá Mezinárodní den stepu. Co pro vás tento den a tato disciplína znamená?
Step, to je radost, nabíječka, mám vždycky dojem, že jsem tanečník i bubeník najednou. A Mezinárodní den stepu je tu od toho, aby si tu radost člověk připomněl.

Vím, že se stepování věnujete dlouhou dobu, nejen na jevišti, ale i jako pedagog. Můžete prozradit, co vás k tomuto koníčku přivedlo?
Přivedly mě k němu osnovy na JAMU v Brně, tam byl povinný step v prvním ročníku. A díky vedoucímu Radku Balašovi staršímu se z tohoto povinného předmětu stal brzy koníček (pane Radku, díky!). Když se pak ve Zlíně otevírala Vyšší odborná škola umění, hledala se pro studenty dramatického ateliéru vhodná náplň a vyučující. Slovo dalo slovo a já se tam začal učit, jak učit základy stepu…

Zúčastnil jste se někdy nějaké soutěže ve stepu?
Několikrát jako divák a později se svými studenty jako doprovod. Soutěžní ambice v této náročné disciplíně jsem po zralém uvážení opustil, když jsem viděl naši stepařskou špičku. Mám se pořád co učit.

Ve Slováckém divadle kromě hraní vyučujete této disciplíně své herecké kolegy. Slyšela jsem, že vaše kurzy jsou docela populární. Jací jsou vaši kolegové studenti?
Jsou to mí milí kolegové a tedy výborní žáci!!! Obdivuji jejich vůli a chuť vstát ráno kvůli stepu dřív, neboť stepujeme před dopolední zkouškou od osmi hodin ráno. Během těch třinácti let, co vedu step, se v hodinách vystřídala téměř polovina souboru, některé zdatné stepařky jsou teď na mateřské dovolené, noví kolegové a kolegyně přicházejí, takže zase jedeme od začátku.

Co považujete ve stepu za svůj největší úspěch?
Několikrát jsme stepovali na divadelních plesech Slováckého divadla, step byl na jevišti v muzikálu Sugar, v Donaha, stepovalo se v představení Adéla ještě nevečeřela. Byly to všechno režie a choreografie Radka Balaše mladšího, který stepu rozumí a sám aktivně stepoval. To všechno by ovšem nevzniklo bez našeho předchozího tréninku a učení. Nejde jen tak postavit stepařskou choreografii s lidmi, kteří předtím nestepovali. A největší úspěch? Postavil jsem stepařské číslo pro čtveřici dam v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. A za velký úspěch považuju, že mi to nehodily na hlavu, ale vzorně se to naučily a odstepovaly (Alžběta Kynclová, Monika Horká, Jarka Tihelková a Irena Vacková).

To už se vskutku máte čím chlubit…
Za další úspěch považuju, že jsem step na píseň “Co jsem měl dnes k obědu”,  který jsem si vymyslel, skoro vždycky udýchal. (Kdo to číslo viděl, dá mi asi za pravdu). A má nejpilnější žačka, paní Naďa Slachová se vyhecovala a rozhodla se, že si na své narozeninové oslavě zastepuje. A opravdu, dokázala to, a byl to zážitek pro všechny. A ještě na jeden společný úspěch bych nerad zapomněl, mí kolegové a žáci Jitka Josková-Hlaváčová a Jirka Hejcman si sami postavili stepařské vystoupení a před několika lety stepovali v Městské knihovně v Praze právě na oslavě Mezinárodního dne stepu.

Já sama step miluju a vždycky jsem obdivovala například stepařské umění Freda Astaira. V Americe je step hodně populární, ale jak se mu daří u nás?
Myslím, že víc než dobře. Po roce 1989 se u nás začaly objevovat stepařské hvězdy z celého světa. Velkou zásluhu na tom má můj druhý učitel Zdeněk Pilecký, který postupně přivedl do svého pražského stepařského studia ZIG-ZAG snad všechna stepařská esa. Rovněž začal vyučovat metodiku, obohacenou o nejnovější trendy, často v kombinaci s některým zahraničním lektorem. A díky podpoře a pochopení našeho bývalého ředitele Igora Stránského jsem tam Metodiku I. v roce 2010 absolvoval a v divadle předávám dál.

Na závěr, čeho byste chtěl ještě na stepařském poli dosáhnout?
Chtěl bych “převozníkovo veslo” předat novému vedoucímu. Už to pomalu probíhá, ale Jirka Hejcman teď kombinuje své stepařské ambice s otcovskými, tak ještě chvilku stepuju i já. A mám nápad na nové stepařské číslo, tak uvidíte a možná i uslyšíte.

(BŠ)